Despair (Korekce)

57. Část

„Uvidím Luka? Co myslíš, že řekne, až mě uvidí? Bude rád? No jasně, že bude rád, je to můj brácha a ten nejlepší. A víš, co ještě udělám? Zajdu za rodiči a pořádně jim vytmavím to, jak se ke mně chovali. Idioti."

Chodila jsem už dlouhou dobu po pokoji a spokojeně si pro sebe mumlala. Louis ležel na posteli a celou dobu mě pozoroval. Neříkám, že jsem neměla chuť skočit za ním a svést ho, ale to by mi vzhledem okolnostem nesedělo. Já byla rozpoutána vášní toho, že jsem živá. Takový slastný pocit to byl.

„Nechceš se trochu uklidnit?" ozval se Louis a já se zastavila a podívala se na něho. „Máš pravdu. Jsem hrozná. Můžu se na něco zeptat?" vyhrkla jsem a on se posadil. „Na cokoliv." Přišla jsem k posteli a posadila se na ni. „Kde je vůbec Harold?" Louis se celý napnul a zamračeně se na mě podíval. „Myslíš toho, co tě nesl v náručí, když jste utíkali? Tak ten je někde venku. Něco si zařizuje," odsekl a podíval se jiným směrem.

„Co to s tebou je?" „Nic, jenom..." Chtěl pokračovat, ale vyrušilo ho zaklepání na dveře a následné vtrhnutí Jamese. „Louisi. Potřebujeme tě. Jenom vyřešit maličkost. Neboj se Bodie, za chvíli ti ho vrátíme." Odmávla jsem to rukou a Louis odešel společně s Jamesem.

Nechápala jsem, proč se Louis zachoval tak protivně, když jsem zmínila Harolda. Budu se ho muset na to potom později zeptat. Vyšla jsem z pokoje a vydala se dlouhou chodbou a následně po schodišti dolů. Otevřela jsem hlavní dveře a zmizela jsem venku.

Na nebi se táhla dlouhá fronta mraků a vypadalo to, že bude pršet, ale já se usmála. Chodila jsem mezi lidmi, kteří se na mě už tak nedívali zle. Naopak, jako by jim nevadila moje přítomnost a někteří se dokonce také usmáli. Došla jsem až na molo, na kterém jsme se ocitli poprvé, když jsme se sem dostali. Vedle něho se pohybovala loďka. Posadila jsem se na kraj a nohy strčila do vody.

Cítila jsem, jak mi naskočila husí kůže z toho, jak byla voda ledová, ale mně to nevadilo. Lehla jsem si na záda, nohy jsem nechala ve vodě a koukala na mraky. Po chvíli jsem zavřela oči a užívala si toho, že jsem tady sama a mám na chvíli klid.

„Nepůjdeme do kuchyně a neuděláme si koláčky?" zeptal se něčí hlas a já otevřela oči. Rychle jsem se zvedla a doširoka se usmála na Harolda, který stál naproti mně. Aniž bych něco řekla, vrhla jsem se mu do náručí. „Tak tady si," hlesla jsem a hlavu mu zabořila do hrudě. „Viděl jsem tě procházet vesničkou, tak jsem si řekl, že mám šanci se konečně k tobě dostat," pronesl a já se od něho odtáhla.

„Ale, přece mě můžeš kdykoliv navštívit v hradě." „Mohl jsem, ale Louis vydal rozkaz, že mám do něho zákaz. Ten chlap mě nemá rád," odvětil a mile se usmál, zato já jsem pomalu začínala být naštvaná. „To je ale idiot. Kruci, tys mi zachránil život. Nebýt tebe, tak ten kámen nikdy nezničíme. Využívá toho, že má jistou moc." Ruce jsem si založila v bok a koukla jsem na Harolda. „Máš tam vstup povolen. A jakmile se ke mně donese to, že ses tam nedostal, tak Louisovi ublížím, fakt že jo, to ti povídám." „Díky Bodie. Za všechno." Ještě raz jsem ho objala, než jsme se vydali zpátky do vesnice, kde jsme se rozdělili a já se vrátila zpátky do hradu.

Vešla jsem do hlavní síně, kde byl malý stolek a na něm hroznové víno, tak jsem se na něho okamžitě vrhla. „Vidím, že ti chutná," ozval se za mnou hlas a já se otočila. „Myslela jsem si, že řešíte něco důležitého," řekla jsem Robertovi, který byl v mžiku u mě. „Jenom Louis a James. Mě nepotřebovali." Pokrčil rameny a také si dal do pusy tu pochoutku.

„Tak proč nejsi s Jasmine?" otázala jsem se. Pokud jsem správně pochopila, byla to jeho přítelkyně. „Ta je zase s otcem. A tak se poflakuju po hradě." „Aha." „Hele, Bodie, omlouvám se za to, že jsem byl takový pitomec, ale ve skutečnosti jsem vždycky miloval Jasmine." „To je v pohodě, Robertku. Vždyť jsme kamarádi a já mám Louise," řekla jsem a on se zasmál.