Zpátky ve světě, kde vládne zlo a lidé jsou jeho vynálezcem. Já chci zpátky, opravdu, nechci dávat pozor na nějakého kluka. Kde ho mám hledat? A proč bych to vůbec měla dělat? Řekla jsem si, že už nebudu nikoho poslouchat. Tak proč bych s tím měla začínat? Přece, poslouchala jsem celý svůj život a já už živá nejsem. Nepatřím jsem, měla bych být jinde a ne tady. Všechno je špatně.
Kolem mě procházeli lidé a někam spěchali. Všude byl hluk a já vnímala okolí kolem sebe. Nic se tady nezměnilo, všechno je stejně zničující. A to nejsem živá pár hodin.
Strčila jsem si ruce do svých kapes a bloumala ulicemi. Jako lapená duše v zatracení. Byla jsem zpátky. Na místě, kde jsem to nenáviděla, na místě, kde jsem se narodila, na místě, jemuž jsem nebyla hodna říkat domov.
Šla jsem známou ulicí, kde po stranách byly domy, ve kterých bydleli lidé a otravní staří lidé, kteří stihli vždy probrat celou ulici. V dálce jsem zahlédla světla, která nešla přehlédnout. Rozběhla jsem se a zastavila se u domu, kde jsem strávila všechen svůj čas. Domu, který pro mě byl záchrana před lidmi z okolí, ale útrapa pro mé rodiče a bratra.
Všude kolem stály policejní auta. Pár policistů bylo venku a já to všechno pozorovala. Vchodové dveře byly otevřené, tak jsem do nich vtrhla rychlostí blesku.
„Mami!" vykřikla jsem, ale ona jako by mě neslyšela. „Kde byla vaše dcera naposledy viděna?" zeptal se jeden z policistů a máma na něho upřela svůj pohled. Měla opuchlé a červené oči od pláče. Popošla jsem k ní a chytila ji za rameno. Trhla sebou a následně se postavila. Podívala se na mě a otevřela pusu, že už něco řekne, ale na to ji hned zavřela. Mávala jsem jí rukou před obličejem, ale ona jako by neviděla.
„Já nevím. Jsme pořád v práci a ona měla dnes školu. Vrátila jsem se, ale už tu nebyla. Nevím, kam mohla zmizet, ale nenechala ani dopis na rozloučenou. Mám o ni šílený strach. Vždy byla taková zamlklá a zdála se mi, že se jí tady nelíbí. Měla jsem s ní promluvit, dokud to ještě šlo. Co když se jí něco stalo?" Máma začala panikařit. Nelíbilo se mi, jak si to všechno dávala za vinu, ale podíl na tom má. Rodiče by se měli o své děti zajímat, aspoň trochu, když to nejde na plný úvazek.
Otočila jsem se a zalezla do svého pokoje. Stoupla jsem si k zrcadlu, které mi viselo na zdi. Dívala jsem se na svůj odraz. Byl bledší, než obyčejně bývával. Dotkla jsem se prstem zrcadla a sjela po něm. Nic jsem necítila. Jako bych sahala do úplného větru. Proto se to všechno dělo. Jsem mrtvá a nic už s tím neudělám. Proto mám chránit toho kluka, ale to já dělat nebudu. Co se stane, až moje máma zjistí, že jsem po smrti? Už mě nikdy neuvidí.
Mé srdce netepe, moje hormony nefungují a pocity se jaksi vytratily. Tomuhle se říká posmrtný život? Nelíbil se mi pohled na mou zlomenou mámu, i přesto, jak jsem jí byla ukradená, ale už jsem s tím nic nemohla udělat. Nejhorší by bylo, kdybych přežila. Někdo by mě našel a odvedl domů. Jak znám mámu, strčila by mě do nějakého ústavu, aby jí na krku nezůstala viset holka, co se snažila spáchat takový sprostý čin. I přesto, jak tam dole sedí a líčí policii, jak se její milovaná dcera ztratila, o mě nejevila zrovna veliký zájem. Moje matka uměla být dobrá herečka. A o mém otci ani nemluvím.
V dětství nám chyběla rodičovská láska, kterou nám oni dva nikdy nedopřáli. Proto já měla na svět takový pohled a z Luka se stala chodící stvůra bez pocitů. Nikdy neměl vůči ostatním lidem soucit nebo pochopení. Byl to sobec, který myslel jenom na sebe. My dva jako sourozenci jsme se nenáviděli tak, jako dva úhlavní nepřátelé.
„Tu malou mrchu už stejně nenajdou!" křičel Luke. Vyšla jsem z pokoje a šla se podívat, co se tam děje. Luke křičel na matku, která se svíjela v otcově náručí, a Luka museli držet policisté. Nebyl to zrovna příjemný pohled, ale od svého bratra jsem nemohla čekat nic jiného. Nikdy jsme jeden pro druhého nic dobrého neudělali. Teď jsem mrtvá a nic s tím neudělám. Mohla jsem se tu pohybovat, jak jsem chtěla, aniž by si mě někdo všiml.
Nechci pořád donekonečna chodit po světě a dívat se na utrpení ostatních lidí, kteří nestojí za nic. Kdybych mohla, tak jim akorát plivnu do tváře. Sedla jsem si na gauč vedle mámy a sledovala, jak ji dále vyslýchají. Přestala jsem je poslouchat a zamyslela se.
Měla bych křičet, ječet a blouznit. Přece jsem se zabila. Takhle to skončit nemělo. Já jsem jenom obyčejný duch, co se tu bude toulat a když se bude nudit, tak si najde někoho, komu by ztrpčil život, ale to není nic pro mě. Já přece nestála o to, být nějaký duch, který bude hlídat nějakého kluka, který neví, co v životě chce. Nevím, jak se jmenuje, nevím, kde ho najít, takže to je jednoduchý. Prostě se na to všechno vykašlu a budu dělat, že jsem žádný úkol nedostala. Myslím, že já i on budeme oba dva rádi.
„Musíte ji najít!" Máma hystericky ječela a já se zamračila. Tohle divadélko teda předvedla dobře. Až zjistí tu novinu, tak bude dělat truchlící matku, ale uvnitř bude skákat radostí. Na to tu mrchu moc dobře znám. Já do jejich rodiny nikdy nepatřila. Tohle nebylo nic pro mě. Smrt byla pro mě vysvobození ze světa a já tak učinila. I když tvrdohlavost tam hrála velikou roli. Nikdy se nikdo nepokusí o sebevraždu jenom tak pro nic. Vždy to má nějaký důvod, který ostatní nikdy nepochopí, protože lidé se neumí chápat navzájem.
Policie se pomalu zvedala a odcházela.
Já odešla s nimi zároveň. Naposledy jsem se otočila na své rodiče, které jsem přestala mít ráda a je mi jedno, co s nimi do budoucna bude. Tady do tohohle domu už nikdy nevstoupím. Vyběhla jsem ven a dala se do kroku.
Já stejně necítím vůbec nic. Bolest, lásku, pocity. Prostě vůbec nic. Všechno mi bylo jedno. Kopala jsem si do kamene, co byl přede mnou, když jsem vešla do parku. Rozvalila jsem se na lavičku a zavřela oči.
Druhá část je na světě <3 Jenom chci poděkovat těm, co to začali číst a aspoň je to trochu baví a také chci poděkovat mému Miláčkovi Berry_B za nádherný komentář <3 Děkuju, moc to pro mě znamená. :) :** Jinač prosím o komentáře a VOTE, abych věděla, že mám jet dále. :) Kdyby se vám povídka líbila, tak klidně rozesílejte dále :) Budu jenom moc vděčná :* 3:)
Jinak moc děkuju Kaňouři :* <3
ČTEŠ
Despair (Korekce)
Fantasía*Příběh je v korekci.* Dva světy, které se sejdou. Ona nedýchala. Ona byla vyvolená. Ona značí význam. On ubližoval, On měl srdce, ale chladné jako led. On byl chráněn, i přesto, jaký byl. Kapky deště jsou vzpomínky lidstva téhož ste...
