Despair (Korekce)

27. Část

Zazvonilo a všichni vyběhli ze tříd. Já jsem šla jako poslední. Na chodbě stál Louis a čekal na mě. „Co to mělo být?" vyštěkl a já se usmála. „Co by? Ta ženská neměla vůbec v ničem pravdu," odpověděla jsem.

„Kdo udělal ten nápis?" zakřičel někdo a my jsme se s Louisem podívali na stejnou stranu.

Na chodbách se postupně tvořily skupiny a lidé v nich si mezi sebou něco šeptali. Louis se připletl mezi tu největší. Docpal se až k té blonďaté holce, co byla na záchodě a brečela. Kolem ní bylo kolečko lidí a ona stála uprostřed a brečela.  Vedle ní stál muž, který byl rozzuřený a díval se okolo sebe.

„Co se stalo?" Slyšela jsem, jak někdo řve z toho kroužku lidí. „Někdo napsal rtěnkou na dívčích záchodech, že nějaký Louis je její," řekl a Louis se zamračil. Luke a ostatní stáli naproti nám a já se uculila. Musí se na středních školách všechno tak řešit?

„Zeptám se jenom jednou, kdo to byl?" zakřičel a já sebou cukla. Nastalo ticho a sem tam si někdo něco zašeptal. „Já nechtěla, jenom o tobě hnusně mluvila a o Lukovi taky, tak jsem ji a tu její kamarádku trochu poškádlila. Nevěděla jsem, že to pro ni bude tak hrozné," řekla jsem omluvně a Louis vypadal, že zadržel dech.

„Bodie!" zakřičel z plných plic na celou chodbu a všechny pohledy spočinuly na něm. Já sebou cukla a uskočila jsem stranou. „Pane Tomlinsone, víte snad o tom něco?" Louis se na toho chlápka podíval a dal se do kroku. Postavil se k té holce, co brečela a pomohl jí na nohy.

„Nevím o tom nic, ale chtěl bych vám něco říct. Jde o to, že každý má svoje právo a jen jsem chtěl říct, že já nikomu nepatřím a ať už to na to zrcadlo napsal kdokoliv, tak já mu nepatřím a ty," ukázal prstem na tu blondýnu, „kdybys se svojí kamarádkou taky řešila něco jiného než to, koho sbalíš a s kým půjdeš na ples, bylo by to mnohem lepší. Nechci tady nikomu dávat žádné rady, ale zamyslete se nad sebou. Najděte si každý pořádnou holku a začněte normální život, protože já ho nikdy mít normální nebudu, jelikož se v něm vyskytuje osoba, která jednoho dne zmizí, a to bude zlomek vteřiny toho, než provedu nějakou hloupost," řekl Louis a rozmáchl rukama kolem sebe.

„Myslím, pane Tomlinsone, že školy už máte dost. Běžte domů a zítra si dejte taky volno, jste omluvený a teď běžte," poručil mu ten chlap. Louis děkovně přikývl a dal se pryč od té skupinky. Já se vydala za ním.

Věděl, že tam jsem, kousek od něho, ale přes to se neotočil a šel dál. Zastavil až u své skříňky, kterou otevřel a schoval si do ní své věci. Zabouchl ji, podíval se na mě a třískl do ní pěsti takovou silou, že se celá otřásla.

„Bo, měla si zůstat doma. Neměla si to dělat. Může to schytat někdo, kdo to neudělal." „Tak promiň. Klidně jsem je mohla nechat, ať tě tam pomlouvají a ta černovlasá chce mého bratra jenom využít. Kdybys byl já, taky bys to udělal. Chránil lidi, které miluješ!" vykřikla jsem a pak se zastavila.

„Lidi, které co?" „Lidi, které mám prostě ráda a na kterých mi záleží," vysvětlila jsem mu a všimla si, jak se směje. „To je hezké, že mě máš ráda," pronesl škodolibě a já se opřela o jednu ze skříněk. „Tebe člověk musí mít rád. Působíš tak jinak než ostatní. Dej mi s tím pokoj. Nebudu ti tady vykládat, jak tě mám ráda a že mi na tobě záleží."

„Bo, buď raději zticha nebo řekneš něco, čeho budeš později litovat." „Takže už se na mě nezlobíš?" zeptala jsem se opatrně. „Na tebe se člověk nesmí zlobit," řekl podobnou větu, jako já před chvíli. „Slibuji, že už nic takové neudělám," řekla jsem.

„Sakra, Louisi, co to tam mělo znamenat?" Já se otočila a viděla Luka, který stojí na konci chodby a je pekelně naštvaný. Dal se do kroku a já se schovala za Louise. „Proč tady tak řveš?" zeptal se provokativně Louis. „Proč si zařval na celou chodbu jméno od mé sestry?" vyhrkl a přirazil Louise ke skříňce. „Jak to mám vědět? Prostě jsem ho měl na jazyku, ale dejme tomu, že tě chrání, aniž bys o tom věděl," zasyčel Louis a Luke ho přirazil ještě více ke skříňce.