Seděla jsem vedle něho v autě a poslouchala tóny hudby, co se linuly z rádia. „Jsme tady," řekl Louis a já se podívala na vysoký dům, který byl nejhezčí z celé ulice. Vystoupila jsem z auta a opřela se o něho. „Vypadá, že jsou bohatí," řekla jsem a on se zamračil. „Výhody to má. Aspoň nemusím platit večeři já." „Raději běž." Popohnala jsem ho a on se dal do kroku.
Otevřel branku, kráčel po chodníku, až nakonec zastavil u dveří a nejistě zmáčkl zvonek. Nervózně podupával nohou, až se nakonec otevřely dveře a v nich stála vysoká dívka, která měla dlouhé tmavé vlasy, které jí spadaly do obličeje. Rukou si je odhrnula a já mohla vidět její veliké zelené oči.
„Ahoj," pozdravila Louise a on se nemotorně usmál. „Ahoj." „Půjdeš dovnitř?" zeptala se ho a on přikývl. Podíval se na mě a já mu rukou naznačila, ať jde. Kývl hlavou, že mám jít také, ale nechtěla jsem ho rušit. Počkám, než se vrátí a mezitím to tady pořádně prozkoumám.
Nechtěla jsem se dívat na tu holku. Pořádně si ji proklepnu, až bude bez Louise. Možná, že tohle by mohlo vyjít. Při té myšlence jsem se usmála.
Stála jsem opřená pořád o jeho auto a sledovala ten dům. Byl tak veliký a hned na pohled honosný. S ní mu bude dobře, teda aspoň v to doufám, protože nestojím o další problémy. Nakonec by to ještě Louis svedl na mě, že jsem ho donutila tam jít a on má zase zlomené srdce.
To už se nesmělo stát. Pomalu se poddával těm pocitům, kterým se tak bránil. Zajímalo by mě, jak vypadá zahrada od tohohle domu. Vloupala jsem se tam a dům celý obešla. Jakmile jsem ho obešla, můj zrak padl na honosné dílo člověka.
Stála jsem na trávě, která byla zelenější než od ostatních. Uprostřed zahrady se táhl kamenný chodník, který vedl do altánku, který stál úplně na konci zahrady. Byly v něm sedačky, schovaný gril a stůl. Poté se chodník rozdvojoval a vedl k velikému bazénu, který tam jen tak postával a voda se v něm vlnila. Stoupla jsem si na kraj a sledovala, jak se voda klidně pohupuje. Nohou jsem se dotkla hladiny a trochu ji rozvířila.
Za chvíli přijde zima, takže všechny stromy okolo už pomalu ztrácely zbarvené listy, které dopadaly na zem. Pomalu jsem stočila hlavu a můj zrak padl na houpačku. Zamířila jsem si to k ní a posadila se na ni. Začala jsem se houpat a sledovala ostatní věci po zahradě.
Vítr se začal pomalu pohoupávat se mnou do rytmu. Mé vlasy vlály ve větru a já naslouchala přírodě. Matka příroda jako by ke mně promlouvala a já jí tiše naslouchala. Takhle sedět a pohupovat se, to bylo něco, co bych vydržela dělat věčně. Dokážu se u toho tak uklidnit a nemyslet na všechny ty špatné věci.
Většinou je zahodíte za hlavu a přemýšlíte, jaké by to bylo žít život, kde byste si mohli dělat, co byste chtěli, a nikdo po vás nic nechtěl. Ale já přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdybych žila. Kdyby mě Luke seznámil se všemi a jak bych se bavila s Louisem. Byla bych s ním kamarádka? Nebo něco více?
Netušila jsem, proč mě napadlo zrovna tohle, ale jistým způsobem jsem ho chtěla mít pro sebe. Nechtěla jsem se dělit s nějakou Cleou, ale to bylo něco, co jsem nemohla ovlivnit. Chtěla jsem, ať se má Louis dobře a já mu to štěstí jaksi neuměla dopřát a on si ho zasloužil. Ublížil lidem, ale i tak ho potřeboval.
Nohama jsem se zapřela a rozhoupala se více. Pevně jsem svírala lano, které drželo houpačku, a dívala jsem se do země. Netušila jsem, že být mrtvá je tak složité. A co jsem vůbec nechápala, tak bylo to, jak mě Louis vnímá a já jeho. Vždycky mi tak dokázal rozpumpovat nervy, které mi chyběly, ale pokaždé, když mě naštval, tak jsem pocítila takový závan vzteku, který bych pociťovat neměla a moc dobře jsem to věděla.
Zajímalo by mě, jestli tam uvnitř mě něco je nebo jsem prázdná a to, co pociťuji se mi nějak zdá, protože si snažím něco namluvit. Něco, co nikdy nebude pravda. Nikdy jsem nebyla tak zoufalá, jako právě teď. Jednu věc jsem si nechtěla připustit, a to byla ta, že mi na Louisovi záleží, ať se mi to líbí nebo ne.
Snažila jsem se opovrhovat jeho osobností, ale nešlo to. Je to, jako bych opovrhovala sama sebou a nedokázala jsem to ovládat. Něco ve mně žilo, a to mě rozpumpovalo. Možná to byly ty pouta, které mě tak pevně spojovaly s Louisem, ale to není jisté. Nic není jisté a já nevím, co od Louise očekávat. Chvilkami mám pocit, že bychom my dva mohli být kamarádi, ale někdy mám pro změnu pocit, že mě nenávidí a já mu překážím, ale co by dělal beze mě? Vím, že jsem mu přirostla k tomu kameni, co chrání hrudní koš.
Jestli se to s tou holkou povede, skála praskne a srdce začne pumpovat jako zběsilé a nahradí si ty ztracené dny, kdy se nemohlo ani hýbat a Louise zaplaví vlna lásky a nic jiného nebude vnímat. Tady na tomhle místě jsem si slíbila, že pokud tu holku najdu, tak jí trošku potrápím život. Co se bude dít, až svůj úkol dokončím? Přijde si pro mě někdo? Budu mít pořád tu volbu mezi tím, jestli tady zůstat nebo se vydat na cestu posmrtného života tam nahoře?
Teď jsem si nebyla úplně jistá, co vlastně chci. Možná, že se situace změní a já tam ještě půjdu ráda, jenomže byl tady můj brácha, který taky potřeboval ochranu. Já byla schopná mu ji poskytnout. Byla jsem schopná se i obětovat, jenom aby on byl v bezpečí, stejně jako Louis.
Omlouvám se, že je tak krátká, ale mám to ve wordu pěkně rozdělené a hned po téhle části je pohled Louise. :) Ty pohledy jsou taky krátké, protože nejdříve jsem to měla rozdělené úplně jinak, ale pak už je tam pohled Louise, který je tak na čtyři stránky, takže já doufám, že budete spokojené. :)
Mimochodem, na profilu mám novou povídku Ruthless a je s Lukem, byla bych moc ráda, kdybyste se na ni podívali. Díky moc. :)
LOVE YOU GUYS! :*
ČTEŠ
Despair (Korekce)
Fantasy*Příběh je v korekci.* Dva světy, které se sejdou. Ona nedýchala. Ona byla vyvolená. Ona značí význam. On ubližoval, On měl srdce, ale chladné jako led. On byl chráněn, i přesto, jaký byl. Kapky deště jsou vzpomínky lidstva téhož ste...
