Despair (Korekce)

14. Část

„Ráda se hádáš, že?" zeptal se a usmál. 

Proč se mi zdá, že je všechno tak jednoduché, ale pak se něco zvrtne a bude to těžší? „Hele, ty sis jako fakt myslel, že jsem sestra toho kluka?" „Jo. Ale byla to jenom shoda jmen. Vždycky mě zajímalo, jak vypadá jeho sestra," řekl a zkřivil obličej. „Teď už tě to zajímat nemusí, stačí, když máš mě." Otočila jsem se na stranu a zadívala se mu do očí.

Všechen ta tvrdost z nich vymizela a zůstaly čistě modré. Fascinovaly mě, stejně jako mě fascinovala jeho osobnost, jenom mi trvalo, než jsem si to uvědomila. „Měl bys chodit do školy," řekla jsem do ticha, které mezi námi panovalo a bylo to poněkud trapné.

„Nedávej mi rady, co mám a co nemám dělat. Zníš jako moje matka," odpověděl nabroušeně a prudce se posadil. „Je někdy den, kdy nejsi naštvaný?" zeptala jsem se ho s naštvaným tónem. „Jo, když jsem celý den doma sám a nikdo mě neotravuje, jenomže toho dne už se asi nedočkám. Místo, abych měl klid a žil si dál svůj život, tak se objevíš ty a hraješ si na chytrou," řekl a postavil se. Otočil se ke mně a šel ke dveřím.

Následně vylezl a já jenom slyšela kroky na schodech. Nejraději bych uchopila nějakou věc a praštila ho do hlavy tak silně, že už by se nikdy neprobral nebo mu do jídla dám jed a svět bude mít konečně svatý klid. Budu si to muset ještě pořádně promyslet.

Najednou se dveře rozletěly a dovnitř napochodoval Louis. Koutkem oka se na mě podíval, ale pak se zašil ke skříni a dělal, jako bych tam nebyla. Odfrkla jsem si a přistoupila k oknu, ze kterého byl dobrý výhled na ulici. Slunce pražilo a já se otočila, abych se podívala, kolik je hodin. Něco málo po osmé, takže Louis se chystá do školy. Mlčela jsem a rozhodla se, že ho dneska budu ignorovat a může na mě mluvit sebevíc, stejně to nevydrží a bude na mě hovořit. Otázka je, jestli to vydržím já.

„Jelikož je dneska pátek, tak se vrátím až k ránu," řekl a odešel. To jde zase někam pít? Nechala jsem ho jít bez odpovědi. Když jsem zaslechla dveře, vydala jsem se pomalu za ním. Rozhodla jsem se ho sledovat, protože se jinak vážně budu nudit. Kde má školu jsem věděla, tak jsem se vydala pěšky.

Zírala jsem do země a nemusela si dělat starosti, že se mi něco stane. Pěšky to vážně trvá dlouho, ale nemusím si stěžovat, že mě bolí nohy. Když jsem byla téměř na místě, tak jsem před hlavním vchodem zahlédla kroužek lidí, co nadávají, nebo radostně pořvávají. Rozběhla jsem se a prodrala se skrz ten dav. Na očích se mi vyskytla ne moc příjemná situace. Louis se pral s nějakým klukem, který vypadal, že už ho to přestává bavit.

Louis na něm ležel a dával mu rány do obličeje. Jemu samotnému tekla krev ze rtu a v jeho očích šla zahlédnout zlost, která ho zcela pohltila, a on se nedokázal ovládnout. „Louisi, nechej ho! Vždyť ho zabiješ!" zakřičela jsem a on přestal. Podíval se mým směrem a zabodl do mě pohled.

„Nechej ho být, ať už ti udělal cokoliv," řekla jsem zoufale a on se podíval na toho kluka. Ruku dal bokem a postavil se. Kopl do něho a odešel pryč. Zamířil si to k autu, do kterého se posadil. Zase odešel ze školy. Jestli to takhle půjde dál, tak ho z ní vyloučí. Doběhla jsem za ním a posadila se na místo spolujezdce.

„Co to mělo znamenat? Proč prostě nepochopíš to, že už mi lezeš krkem a já nemám zájem, aby si mi pořád dělala společnost?" vyštěkl a bouchl prudce do volantu. Chce křičet? Tak já budu taky. „A kdy ty pochopíš, že já nemám zájem o to na tebe dávat pozor, ale je to moje poslání? Kdyby ses nechoval jako idiot, tak jsem mohla mít klid a tebe nikdy nepoznat! Ty a ta tvoje osobnost je něco mnohem horšího než smrt, která stejně jednou dožene také tebe! Prostě se smiř s tím, že dokud se nevzpamatuješ, tak se mě prostě nezbavíš a hotovo! Nemíním se s tebou o tom bavit, protože máš stejně jenom svou hlavu!" zakřičela jsem na něho a bouchla naštvaně do předku jeho auta, na což se ozvala silná rána.