Od té chvíle, co odešel Louis, jsem jenom seděla na gauči, ruce složené v klíně a hleděla jsem před sebe. Hlavou se mi mihotaly myšlenky jedna za druhou. Celkem nervózní mě dělal fakt, že jsem netušila, co tam spolu dělají, jak to probíhá. Třela jsem ruce o sebe a nemohla se na nic soustředit. Chtěla jsem, aby se vrátil a řekl, že se nic nestalo, že si prostě jenom povídali.
To jsem si přála, aby si opravdu jenom povídali. A po tomhle přání jsem se zvedla, rukou si frustrovaně prohrábla vlasy a rozhodla se, že se na ně půjdu podívat. Nemohla jsem jenom tak nečinně sedět a dělat, že se nic neděje.
Běžela jsem celou cestu a ani jednou se nezastavila.
Doběhla jsem k jejímu domu a před ním se zastavila. Prohlédla jsem si ho a dala se do pomalého kroku. U dveří jsem se zastavila a přemýšlela, jestli je to opravdu dobrý nápad. Před tím byl, ale teď jsem si nebyla jistá. Otočila jsem se a spatřila auto od Louise, které stálo u patníku.
Já ale musela vědět, co se tam děje.
Prošla jsem skrz a ocitla jsem se v domě. Zaposlouchala jsem se a zaslechla hlasy, které vedly z jedné místnosti. Opatrně jsem našlapovala. Když byly hlasy hlasité, tak jsem se zarazila. Opřela jsem se o zeď a naklonila hlavu. Dívala jsem se do obývacího pokoje, kde na gauči seděl Louis a vedle něho Clea. Držel ji kolem ramen a spolu se něčemu smáli. Hrála jim televize, ale i přes to se bavili.
Povzdychla jsem si a zalezla zpátky. Opřela jsem se o tu zeď a sjela na zem. Nohy jsem si natáhla před sebe a zavřela oči. Nechtěla jsem vědět, o čem si spolu povídají. Jediné, co jsem si přála, bylo to, aby odtud Louis vypadl a už nikdy té holce nelezl na oči. Ale měla jsem smůlu. Už jenom to, že byla tak pěkná, nasvědčovalo tomu, že se určitě do ní Louis zamiluje.
Najednou hlasy utichly.
Postavila jsem se a vykoukla, abych viděla, co se tam děje, ale to byla chyba. Měla jsem raději sedět a ani nevstávat. Svůj pohled jsem zapíchla do těch dvou, co na sebe byli nalepení a žhavě se líbali. Ona měla položené ruce kolem jeho pasu a Louis ji držel rukama kolem krku. Otočila jsem se a naštvaně vyběhla z domu.
Tohle jsem vážně nemusela vidět. Rozzlobilo mě to a začínala jsem být na sebe naštvaná. Šlo mi o to, aby si Louis našel dívku a byl s ní a já tak mohla mít svůj věčný klid, ale, jako bych si uvědomila, že by mi to všechno chybělo. Louis, jeho povaha, jeho síla v osobnosti, kterou ukrýval ve svém nitru. Luke, kterého už bych nikdy nezastavila od jakékoliv chyby. Zlobilo mě to vše dohromady. Cítila jsem se zrazená.
Tak zrazená, že jsem utíkala od toho domu. Pryč od Louise a od dívky, které jsem ho dobrovolně svěřila. Pryč od toho, co jsem cítila, když jsem byla s Louisem. Pryč od všech těch pocitů, co jsem ani mít neměla. Daleko. Daleko. Daleko.
Zastavila jsem, až když jsem zahlédla dvě postavy, které jsem znala. Byla jsem naštvaná, a to, co jsem teď viděla, mě dostatečně frustrovalo natolik, že bych byla schopná provést jakoukoliv další hloupost.
Nafoukaně jsem se dala do kroku a zůstala stát tváří tvář Lukovi. Vedle něho stála ta černovlasá holka, co ho pomlouvala a já se rozzuřila, pobouřilo mě to. Už jsem se neudržela. Zakřičela jsem a zle se podívala na Luka.
„Můžeš mi vysvětlit, co tady s ní děláš, když tě Louis před ní varoval? Luke, vzpamatuj se. Všechno to na tebe jenom hraje! Jestli si s ní začneš, tak nečekej ode mě nějakou ochranu, protože nebudu mít náladu se dívat na to, jak tě ničí!" zakřičela jsem mu do mysli a on sebou trhl, jako předtím ne. Chytl se za hlavu a opřel se o branku jednoho domu.
ČTEŠ
Despair (Korekce)
Fantasy*Příběh je v korekci.* Dva světy, které se sejdou. Ona nedýchala. Ona byla vyvolená. Ona značí význam. On ubližoval, On měl srdce, ale chladné jako led. On byl chráněn, i přesto, jaký byl. Kapky deště jsou vzpomínky lidstva téhož ste...
