Despair (Korekce)

42. Část

Kde do pekla je? Odpoledne někam odešel, a ještě pořád se nevrátil domů. Chodila jsem po pokoji sem a tam a snažila se nepanikařit. Jenomže s každou přibývající minout jsem se o Louise bála více a více. U něho nikdy jeden nevěděl, co se mu zrovna honí hlavou a jak zareaguje na danou situaci. A z důvodu, že Louis Roberta praštil, jsem se bála, že provede nějakou hloupost, jelikož musel být naštvaný.

Po jejich incidentu jsem sešla dolů a pomáhala Robertovi zastavit černou krev, která se mu hrnula z nosu, pak chodila z pokoje do pokoje a pomalu si hlavu mlátila o zeď, jak jsem byla naplněná zoufalstvím. 

„Kde vězní?" optala jsem se a rozhodila rukama. Přecházela jsem po obývacím pokoji a Robert spokojeně seděl na gauči a prohlížel si mě. „Buď v klidu. Určitě se šel někam opít a vrátí se až k ránu. Znáš ho," odpověděl klidně a já se na něho vražedně podívala.  „Nedivím se, že ti vrazil. Příště to udělám já," sykla jsem podrážděně.

„Co se o něho tak bojíš?" Nadzvedl jedno obočí a nechápavě se na mě podíval. „Bojím, jsem jeho ochránce. Co když se mu něco stalo? Nedělej si starosti, kdyby se stalo něco tobě, tak je mi to úplně jedno, ale u něho mi to jedno není. Nerada to říkám, ale záleží mi na něm," pronesla jsem a ruce si dala v bok. „No jo, on je přece ten úžasný," pronesl sarkasticky Robert a protočil očima.

„A víš, že máš pravdu? On úžasný je, na rozdíl od tebe," sykla jsem a ukázala na něho prstem. Znovu protočil očima a posadil se hlouběji do sedačky.

Zaslechla jsem dveře a následné klapnutí. Já a Robert jsme stočili hlavy a čekali, co se bude dít. Do obývacího pokoje si to napochodoval Louis s Lukem. Luke se mračil a Louis vypadal, jako by ho někdo zmlátil.

Vlasy mu trčely do stran, jeho obličej byl povadlý, na hlavě měl zalepenou ránu a jakmile se střetl s mým pohledem, nahlas vydechl. Vyděšeně jsem si dala ruku přes pusu a zajíkla se. Ničilo mě vidět ho takhle zlomeného.

„Co se ti stalo?" vypískla jsem a přiběhla k němu. Povzdechl si a nevypadal na to, že by se mu chtělo odpovídat. Jako by ho každé slovo ničilo. Jako by mu každý nádech bral veškerou sílu a energii.

„Beztak se s někým porval. Vypadá na to," ozval se Robert a já si na Louisovi všimla, jak zatnul pěsti, ale nezmohl se ani na slovo. Byl psychicky a fyzicky vysílený a Robert tomu moc nenapomáhal. „Seber se a vypadni," sykla jsem a zabodla do něho svůj pohled. Bez jediného slova se postavil a odešel.

„Luke, dělej si tady, co chceš, já jdu do pokoje," pronesl Louis a otočil se na patě. „A nepotřebuješ s něčím pomoct?" zeptal se ho Luke a Louis zakýval do záporu hlavou. „Dobře, jak myslíš. Zítra ráno brzy jdu pryč. Rodiče mi volali, že mám dojet. Plánují pohřeb Bodie. Nejraději bych jim řekl, že Bodie podvědomě žije, ale oni by byli akorát schopni nechat mě zavřít do blázince. Tak jenom jsem tě informoval," pronesl a já sebou škubla.

Prosím, řekni mi, až se bude pohřeb konat. Chci u toho být. Luke sebou škubl bolestí, ale nebyl čas hledat papír a tužku, abych mu napsala jednu nesmyslnou větu. „Dobře, sestřičko. Budu pryč tak tři dny. Postarej se tady o toho blázna. Až mu bude lépe, stavte se za ostatníma. Mají o Louise strach, protože se jim dlouho neozval. Teď mě omluvte. Jdu se připravit na to, že uvidím dva blázny, kteří se najednou tak snaží být dobří rodiče," pronesl, usmál se na Louise a vyběhl schody po dvou.

„Vypadáš hrozně," řekla jsem do ticha, které mezi námi panovalo. Podíval se na mě a já v jeho očích zahlédla bolest. Takovou, kterou jsem u něho snad ještě ani nepostřehla. Musel se cítit zle. „Díky, to potěší," odpověděl tiše a usmál se.