Despair (Korekce)

50. Část

Ještě předtím, než nás Marcoln zavedl do jeho kanceláře, ukázal nám naše pokoje. Posléze, než jsem se nadála, třískly za námi dveře a najedou jsme stáli v tmavé místnosti, kterou rámovala celou dokola knihovna, ve které sídlilo nespočetné množství knih. Marcoln se posadil za svůj obrovský stůl, který stál vprostřed místnosti a pokynul nám rukou, ať si sedneme také. Pomalu jsem dopadla na kožené křeslo a otočila se na Roberta, která zarytě mlčel, stál vzpřímeně a upíral zrak na Marcolna. 

 „Jak už jste se dozvěděli tady od Roberta, víte, kdo jste a co dokážete a také, proč jste tu. Poslal jsem pro vás Roberta, protože jsem mu věřil a věděl, že vás dovede a opět mě nezklamal. Určitě vám pověděl o historii naší země."„Věřte mi, stihl úplně všechno," vyhrkla jsem a Marcoln se na mě podíval.

„Potřebujeme vaši pomoc," začal Marcoln,„a to akutně. Jste jediní, kdo může kámen dovést zpět a zachránit tak naše Společenství. Louis není jen tak obyčejný, je z krve Společenství a z krve Temnoty, to ho dělá výjimečným."

„A to ho na smrt pošlete jenom proto, že má jinou krev než ostatní? Neznáte svůj lid, Marcolne, neznáte ani sám sebe, ale jste si jistý tím, co říkáte. Tak mi povězte, co vás dovedlo k představě, že zrovna my dva to zvládneme?" Naklonila jsem se a věnovala mu intenzivní pohled.

Nejdřív se tvářil zaujatě, ale nakonec se zamračil a spojil si ruce na stole.„Myslím, že není nutné, abych vám tady oběma vyprávěl, jak moc je to pro nás důležité. Byla vám to souzeno, určeno osudem a je to nevyhnutelné."

„Co tak najednou, že řídíte naše osudy, Marcolne? Co tak najednou, že se nás ani nikdo nezeptal, jestli to doopravdy chceme?" Má pusa mluvila sama a já ji nedokázala zastavit.  

„Jak si to představujete, Marcolne?" ozval se Louis a já konečně zmlkla, protože se mi vůbec nelíbilo, jak se na mě Marcoln díval.

„Neříkám, že to bude jednoduché. Čeká vás dlouhá cesta přímo rovnou do nebezpečí. Jakmile Temnota zjistí, že je navštívil někdo nevítaný, půjde po vás a v momentě, Louisi, kdy zjistí, že jsi to ty, syn Temnoty, stáhne tě na svou stranu a věř nebo ne, jim se to povede. Darnezie se klidně vzdá svého místa jenom proto, aby byla silnější, mocnější a aby nás zničila a k tomu jí dopomůžeš ty." 

„Moc se mi to nezamlouvá, přeci, který blázen by dobrovolně do něčeho takového šel?" položil mu otázku Louis.„Tak pak už je jen otázkou času, kdy kámen nabere opět rudou barvu a všichni zemřeme a ty, Louisi, staneš se zlem sobě samým."   

„Počkat, jak jako, že zemřeme? Pokud vím, já už dávno mrtvá jsem," ozvala jsem se a všechny pohledy v místnosti padly na mě.

„U nás ne, zde jsi taková, jako ostatní. Zemřela by si stejně jako my ostatní, zmizela by si, a to navždy. S námi by umřel celý ostrov." 

„Bo," vyslovil láskyplně mé jméno Louis a já se na něho podívala.

„Taky se mi to nelíbí, ale uvažuj, pokud bychom vyhráli a já věřím, že by se nám to povedlo, byli bychom spolu."

„Ještě než budeš pokračovat, je šance, že po vaší záchraně, Bodie by byla zpět." 

Nechápavě jsme se na něho podívali. 

„Bodie by byla živá, ne jako teď, tady u nás, ale je šance, že i ve svém světě. Vrátila by se zpět, mezi nás, mezi ostatní, mezi lidi." 

S Louisem jsme se na sebe podívali a on se doširoka usmál. Nechtěla jsem, aby riskoval svůj život jen kvůli mně. Ano, potřebovala jsem ho, ale jak moc potřeboval on mě?