Despair (Korekce)

35. Část

Bloudila jsem ulicemi a marně se snažila vyhledat dům od Nialla. Luke s Louisem se vytratili a já byla chvíli doma. Měla jsem jít s nimi zároveň, ale Louis byl neústupný a moje nálada tomu také neprospívala.

Stála jsem na ulici, a nevěděla, kudy se vydat. Ztratila jsem se a nevzpomínala si už ani na cestu zpátky.

Povzdychla jsem si a rukou prohrábla vlasy. Začala jsem si pískat do vlastního rytmu a sledovala prázdnotu před sebou. Sem tam prošlo pár lidí, jinak tady bylo hrobové ticho. Jestli se Louis vrátí a nenajde mě tam, tak si bude myslet, že jsem utekla, ale já se ve skutečnosti ztratila, když jsem hledala dům od Nialla. Tohle mi nikdy neuvěří.

Ticho panovalo ulicí a můj zrak se upřel na postavu, která byla zahalená celá v černém a pomalu se šourala po chodníku. Rukama jsem se zapřela o chodník a oči jsem přivřela. Vypadalo to na kluka. Došel k vysoké lampě, o kterou se opřel a zahleděl se mým směrem. Nevím, jestli se díval na mě nebo skrz mě, ale podle toho, jak byl jeho pohled děsivý, tak soudím, že na mě. Ruce měl založené na prsou a vlasy mu stály do stran.

Koukla jsem se na nebe, které o sobě dávalo znát. Slunce se stáhlo za tmavé mraky, které připluly poněkud rychle. Všude kolem mě se vytvořila tma a začal silně foukat vítr. Vlasy mi poletovaly všude do stran.

Opatrně jsem se zvedla a pohledem sklouzla k té lampě. Ten kluk už tam ale nestál. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikdo nikde nebyl. Pokrčila jsem rameny a dala se do kroku. Musím ten prokletý dům nějak najít.

„Hledáš dům, co?" Zastavila jsem se a nepřítomně hleděla před sebe. „Otoč se," poručil mi hluboký hlas. Nadechla jsem se a otočila.

Přede mnou stál vysoký kluk, který měl kudrnaté vlasy. Byl o hlavu a něco vyšší. Díval se na mě svýma zelenýma očima. Měl na sobě černé oblečení a kolem krku se mu lemovalo tetování draka. Jeho pohled byl téměř bez emocí.

„Jak to, že mě vidíš?" Ruce jsem si založila na prsa, jako to měl před chvíli on. „Jak to? Dejme tomu, že nepatřím do lidské rasy," odpověděl. Jeho pohled byl zamračený a rysy se mu na tváři ani nehnuly. „Nech mě hádat. Tvrdý chlap, spousta žen, příšerné tetování. Nálada věčně na nic," odvětila jsem mu drze a zasmála se.

Jeho zelené oči ztmavly a on mě chytil silně pod krkem a přitlačil k jednomu z plotů. Jeho stisk byl pevný a já ho cítila. Bolest projela celým mým tělem a já sebou škubala. „Tak poslouchej. Nikdo si ze mě nebude dělat prdel a už obzvlášť ne někdo, jako jsi ty. Od někoho, jako je člověk neucítíš bolest, ale od někoho tak mocného, jako jsem já, pocítíš ještě něco mnohem horšího než bolest. Já ti přišel říct, co ti Darnezie neřekla, tak sklapni a poslouchej mě," zasyčel a jeho ruka opustila můj krk. Chytla jsem se za něho a popadala dech.

„Už tohle nikdy nedělej," zasípěla jsem a pořádně se nadechla. „Měla jsi být zticha. Nesnáším, když si ze mě někdo dělá legraci v tomhle stylu," odsekl. „Jsi takový pořád?" zeptala jsem se. „Jo a pořád taky budu. Ty ani netušíš, holka, do čeho ses namočila. Darnezie ti namluvila hlouposti a ty si jí to všechno uvěřila." Zakroutil hlavou.

„Můžeš mi to už vysvětlit? A kdo je Darnezie?" vyptávala jsem se dále a na něm šlo poznat, že mu mé otázky lezou na nervy. „Sklapni a všechno se dozvíš. Jenom abys věděla, neexistují žádní upíři, zombie nebo chlapi, co mají věčně náladu na nic. Existujeme pouze my. Někdo, jako jsi ty a někdo, jako jsem já. Abych to upřesnil. Darnezie je ta žena, co ti radí a co za tebou chodí, abys jí uvěřila a udělala vše, co ona chce. Nikdy bys ji nepotkala, kdybychom se my k tobě dostali dříve, ale ona nás předběhla. Našla si prostředky, aby se k tobě dostala dříve a povedlo se jí to. Natloukala ti do hlavy blbosti a ty si ji poslouchala."