Naši rodiče nám nikdy neprojevovali lásku. Máma byla buď v práci anebo někde s kamarádkami a táta seděl ve své kanceláři a pracoval. Já a Luke jsme vždy dostali to, co jsme chtěli, ale láska mezi to nespadala. Rok od roku to bylo jenom horší a horší a já si uvědomovala, že už mě nemilují ani vlastní rodiče. A ty já potřebovala.
Rozbila jsem Lukovi kytaru a musela mu dát své peníze na to, aby si koupil novou. Rodiče ho v hudbě nikdy nepodporovali. Táta říkal, že je to pouze mýlka na utržení nervů. Ale neměl pravdu, náš táta neměl nikdy pravdu.
Všichni v našem okolí si mysleli, že jsme dokonalá rodina, protože už od pohledu šlo poznat, že jsme bohatí, ale já tu vilu, ve které jsme žili, nenáviděla. Každou noc jsem usínala v domnění, že zítřek bude lepší, že mě máma obejme a řekne mi, že mě ráda, ale já tyhle slova plné lásky nikdy od ní neslyšela. Byla dokonalá herečka. Mohla by klidně dostat roli ve filmu a hrát jenom ty záporné role, protože dokázala být chladná a krutá. Ale ona to v reálném životě nehrála.
Sousedi ji brali jako hodnou ženu, co se o sebe umí starat a o svou rodinu také, ale nemohli tušit, co se děje za zdmi toho prokletého baráku. Nestačilo, že na mě doléhala realita, ono na mě také doléhalo mámino běsnění o tom, že vůbec nesplňuji podmínky její dokonalé dcery, kterou si ona přála.
Chtěla, abych byla slavná doktorka, abych léčila lidi z celého světa a byla slavná, ale to já zase nechtěla. Nikdy jsem se s mámou na ničem neshodla. Byla jsem na ni drzá a nenechala si od ní radit do života, ale jak byste se cítili, kdyby vás vaše matka shazovala? Asi o nic lépe, než já v té době, kdy jsem žila a její řeči, jak jsem neschopná poslouchala každý den. Každý má trpělivost, ale i ta u každého vymizí a člověk buď vybouchne anebo se zhroutí. Já se zhroutila a už se nepostavila na vlastní nohy. Vzdala jsem to a utekla pryč.
Seděla jsem na posteli a zuřila. Zatemnilo se mi před obličejem a já dostala záchvat vzteku. Všechno se ve mně nahromadilo a já se neudržela. Popadla jsem polštář a silně s ním praštila o zeď. Ten se s kraválem odrazil a dopadl na zem.
Na stole měl Louis digitální hodiny, které jsem uchopila a také hodila o zeď. Stoupla jsem si ke zdi a pěstmi do nich bouchla. Vzpírala jsem se proti zdi a hlavu jsem měla svěšenou dolů. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit, ale nešlo to. Byla jsem tak plná nenávisti a zášti, kterou jsem chovala ke své matce.
Vlasy mi spadaly kolem tváře. Civěla jsem na podlahu a mou hlavou se vířily myšlenky různého typu. Šílených osm dní a já se tady snažím o nemožné. Co jsem si tím chtěla asi jako dokázat? Že změním jednoho člověka a později budu mít klid? Svět byl plný zla, a jak řekla ta žena, nahoře to asi taky nebude nic moc. Všechno je všude stejné. Nenávidím každé místo, na které jsem stoupla jenom nohou. Samý zápor a nikde klad. Žádná láska, důvěra, štěstí, prostě nic. Jako by se to vše vytratilo a mně zbyla naděje, která to také pomalu vzdávala.
Stávala se spojencem zla a pohlcovala mě. Copak tenhle úkol někdy skončí? Ne, to je jedna nekonečná dráha, po které budu jezdit pořád dokola, dokud nedojedu do cíle, který byl ještě hodně vzdálený, a nebylo šance, že se k němu vůbec někdy dostanu.
Vysilovalo mě to, unavovalo, ničilo. Osm dní a jsem hotová. Copak dokáže takový úkol tak vyčerpat všechny možné hranice úniku? Zajímalo by mě, jak to bude vypadat za měsíc. Budu tady vůbec ještě? Nevím, jak dlouho, ale vše jde strašně rychle a já tomu nestačím. Během jednoho týdne jsem se dokázala seznámit s Louisem, poznat ho, hádat se s ním a několikrát ho pořádně naštvat. Smířit se s Lukem a začít litovat toho, co jsem udělala.
ČTEŠ
Despair (Korekce)
Fantasía*Příběh je v korekci.* Dva světy, které se sejdou. Ona nedýchala. Ona byla vyvolená. Ona značí význam. On ubližoval, On měl srdce, ale chladné jako led. On byl chráněn, i přesto, jaký byl. Kapky deště jsou vzpomínky lidstva téhož ste...
