Despair (Korekce)

17. Část

Tak strašně jsem tam chtěla jít a poznat to tam více, ale měla pravdu, ten řetěz byl tak silný, že já nemohla Louise opustit, dokud se nedokáže postavit na vlastní nohy. Za ty tři dny mi přirostl k srdci. Naše fáze se vystoupala na vysokou úroveň za tak krátkou dobu a já to začínala pomalu všechno chápat.

Šlo to tak rychle, protože nám to prostě bylo souzeno. Pokaždé jsem na něho nadávala, ale ve skutečnosti jsem byla ráda, že mě vidí a já se nenudím, protože nudu po posmrtném životě jsem zažít fakt nechtěla.

Tam nahoře bych už zůstala navždy a svého bratra bych sledovala jenom odtamtud a už nikdy bych se nemohla vrátit. Už nikdy bych na něho nemohla promluvit. Už jenom to, že jsem ho viděla, znamenalo pro mě moc po tom, jak se zachoval. Znamenal pro mě hodně a já svůj úkol se rozhodla dokončit. Já nejsem ta, co se tak rychle vzdává a nikdy nebudu.

„Nemůžu jít zpátky. Nevím, co mě to tehdy napadlo, když to tady ani zase tak špatné není," špitla jsem a zadívala se na ni. „To už sis uvědomila příliš pozdě a není cesty zpět. Je pouze jedna a to kráčet dál, i přes to, co se stalo."

„Já jsem chtěla jenom okusit chuť kapky smrti. To byla chyba, ale máte pravdu. Je zbytečné truchlit nad vlastním tělem," pronesla jsem rázně a postavila se. „Jsem ráda, že se chápeme, ale jedno sis tehdy měla uvědomit, a to je to, že se smrtí není žádná legrace a měla by si vědět, že tam nahoře to taky není úžasné, jak všichni říkají. Je to jenom jejich představa o nebi," pronesla a postavila se také.

„Já měla představu o ráji, ale jak říkáte. Ráj jej ráj a život je život a dost o smrti. Jdu se podívat na Louise. Je už nějak moc dlouho potichu," řekla jsem a pootočila hlavu na stranu a ukázala směrem na dveře. „Utíkej. Ještě se určitě uvidíme." Tohle byla její poslední slova, hned na to zmizela.

Otevřela jsem prudce dveře a rozběhla se na schody. Louis stál pod nimi a měl nechápavý výraz. „Louisi!" vykřikla jsem a doslova se po těch schodech rozběhla. Na třetím schodu odspodu jsem se odrazila a skočila na něho. Nečekal to, tak jsem se na něho svalila a oba dva jsme spadli na zem.

„Co blbneš? Před chvíli si mi říkala, že už nechceš, abych se tě jenom dotkl, a teď tady na mě skáčeš?" Zadívala jsem se do jeho očí, když jsem se mu opírala o hruď, která se pravidelně nadzvedávala. Usmála jsem se a pomalu z něho slezla.

„Příště to chce mít lepší reflexy." Mrkla jsem na něho a on se postavil. Rukou si prohrábl vlasy a zadíval se na mě. Naklonila jsem hlavu na stranu a on se zasmál. „Je to takové jiné," řekl Louis, když jsem si vedle něho sedla na gauč. On se rozvalil a mně zůstalo kousek místa.

„Jak to myslíš?" Takhle skrčená být vážně nemíním. Naklonila jsem se, že si lehnu na zem, ale škobrtla jsem a přistála Louisovi zase na hrudi. „Jak to myslím? Mám v domě ducha a ještě navíc holku. Jak si myslíš, že je to pro mě asi jiné?" zavrčel a já se rukama zapřela a snažila se postavit, jenomže on mě chytl za ruku a přitáhl si mě zpátky k sobě.

„Nedrž mě za tu ruku, Louisi," zavrčela jsem a on stisk povolil. „Co si dělala tam nahoře?" Podíval se mi do očí a já dělala, že přemýšlím. „S někým jsem mluvila. Měla jsem možnost se na tebe jednoduše vykašlat a jít tam nahoru," odpověděla jsem a on se zamračil.

„A proč si nešla?" „Protože jsem tě nemohla nechat tady samotného." „Stýskalo by se ti," řekl a uculil se. Bouchla jsem ho jemně do ramene a on se zasmál. „Nestýskalo, ale ty by si nade mnou truchlil." „Moc si věříš. Známe se tři dny a nechápu, že se tak s tebou bavím. Možná měl Niall pravdu. Možná ani duchové neexistují a já patřím do psychiatrického ústavu pro blázny. Jenom mi z těch holek tak hrabe, že jsem si vymyslel tebe," pronesl a dělal, že přemýšlí. Já se plácla rukou do čela a nechápavě s ní zakroutila.