Despair (Korekce)

12. Část

„Na co si to jako hraješ? Vloupeš se mi do domu a zkoušíš roli mé matky?" zahučel a já ho probodla pohledem. „Roli tvé matky? Tak promiň, že jsem ti to tady trochu uklidila. I bezdomovci, kdyby se tu měli nastěhovat, tak by se raději vrátili zpět na ulici. Nechápu, jak si tady mohl žít. Čekala jsem vděk, ale to se asi nedočkám od člověka, co ani neví, co slovo děkuji, znamená. Myslím, že je na čase, aby ti kolečka v hlavě začaly pracovat, protože tím, že budeš na všechno kašlat, tím akorát všechno ztratíš. Nebudu ti tady dávat rady, protože to je něco, nad čím budu zbytečně ztrácet čas," pronesla jsem tak chladně, až jsem sama sebe překvapila, že to vůbec dokážu.

„Tak když mi ty rady nechceš udělovat, tak co tady děláš? A kdy se mi hodláš ukázat? Nemám náladu si hrát na schovávanou," odpověděl drze a já se nepohodlně zavrtěla. „Ty si nerad hraješ? To se divím. Já myslela, že s holkami v posteli si hraješ rád," provokovala jsem ho a sledovala jeho naštvaný výraz.

Co jsem řekla, se nedalo vzít zpět a on pod tím náporem celý zrudl od vzteku. Je na tom špatně a já mu to ještě vracím. Vracím mu to za všechny ty holky, co využil a sprostě odkopl, jenom aby si užil. Nemohl mi ublížit, takže jsem ho mohla provokovat, jak jsem chtěla.

„Až tě najdu, tak to schytáš. Tohle si pěkně přehnala. Kdo si? Holka, co se přišla pomstít za ostatní? Tak to gratuluji, že vyslaly tu, co se ani neukáže," řekl sprostě a ještě zatleskal. „Ty mě ani nikdy neudivíš. Ty mi vyhrožuješ, že to schytám, ale jednu věc netušíš. Je to něco, co ti neřeknu a ty jsi to budeš muset vypátrat sám. Chtěla jsem ti jenom pomoct, ale něco ti řeknu. Jak se budeš chovat ty ke mně, tak se budu chovat já k tobě a nijak to nezměníš. Máš srdce z kamene a líbí se ti to, ale mně se nelíbí, že na tebe musím dávat pozor a vlastně ti tak trochu pomoct. A netuším, proč ti tady vůbec něco vykládám, když ty to stejně nikdy nepochopíš, ty ani nemáš zájem to chápat," řekla jsem a popošla o krok k němu, aby mě lépe slyšel.

„Máš pravdu, nestojím o tvou pomoc, takže se seber a vypadni. Nemíním tady komunikovat se vzduchem." „Ale my spolu nekomunikujeme normálně. My se hádáme, což bys měl vědět, protože tuhle činnost vedeš každý den, kdy urážíš své kamarády a nechceš si je pustit k tělu jenom pro to, že ti nějaká husa zlomila to tvé srdíčko, které už nebije pro ostatní, ale zkamenělo nad tou zlobou vůči dívkám," odpověděla jsem mu ostře a naštvala se.

Bylo zbytečné s ním o něčem mluvit, ale také bylo zcela zbytečné se s ním hádat o tom, jaký je to vůl. „Jsi horší než děda vševěda a taky nehorázně vlezlá. Nechápu, o co se tady snažíš. Chceš mě změnit? To se ti nepovede, jelikož já už nevím, co je to důvěra a nikomu nevěřím, dokonce ani svým kamarádům. Víš, mně je totálně u prdele, že Lukovi zmizela sestra, která byla stejně ubohá jako celá jeho rodina. Je mi jedno, co celý den dělají, nebo za koho mě berou. Já si prožívám peklo, a pak přijde nějaká pitomá nána a má chytré řeči. Vím, co jsem zač a také vím, že tě nemíním už dále poslouchat, takže vypadni," řekl, otočil se a rychle vyběhl schody do druhého patra.

Je mu jedno, jak se cítí jeho nejlepší kamarád? Tohle mě donutilo si o něm udělat ještě horší obrázek, než jsem měla doteď. Je tak sobecký a povrchní. Když se trápí on, tak mu je totálně jedno, že se trápí i jeho kamarádi, kteří vždy stojí při něm. Bude to vážně těžší, než jsem si myslela. Takhle to přece nemůže být.

Proč se musí vždy něco pokazit a být to těžší, než se zdá? Jestli se mi povede Louise změnit tak, aby alespoň myslel na své přátelé, jak se cítí, tak už jenom to bude úspěch, který se zapíše do dějin posmrtných.

Vyběhla jsem schody a vtrhla do jeho pokoje, kde ležel na posteli a zíral do stropu. „Běž pryč," zavčel a já sebou škubla. „Jak víš, že tady jsem?" zeptala jsem se vyděšeně a posadila se na kraj jeho postele. „Řekl jsem, vypadni," zopakoval, ale já se na odchod neměla. „Nepůjdu nikam," odporovala jsem a viděla jsem, jak se mu napnula čelist.