Despair (Korekce)

23. Část

Koutkem oka jsem zahlédla Louise u okna, jak mě pozoruje, ale pak se otočil a mluvil s ní. Štvalo mě to a nevím, co jsem si myslela. Vždyť ona je tak hezká holka a to nejhlavnější - žije. Má srdce, které bije, krev, která jí pulzuje tělem. Dokáže cítit mnohem víc než já.

Pocit žárlivosti mě vůči ní tísnil, ale já si to zakázala. Jediné, co chci, aby se stalo, tak to, že Louis bude konečně s ní a já budu mít klid. Ona bude ta, která mu na tváři vykouzlí úsměv a já budu ta, co to bude pozorovat zpovzdálí.

Napadlo mě, že když bude s ní, tak já mu zmizím a on už mě neuvidí. I přes to, že budu stát vedle něho, tak on mě neuvidí, ani neucítí, že jsem poblíž, a to je ta nejhorší představa. „Bo." Zvedla jsem hlavu a zadívala se na Louise, který šel ke mně.

„Co tady děláš? Nejsi tu nějak moc brzo?" zeptala jsem se ho a on zakýval hlavou do záporu. „Všechno je v pohodě. Pojď, jede se domů." Pokynul rukou a já se pomalu postavila. Šla jsem za ním a měřila si ho pohledem. Něco se mi na něm nelíbilo, ale nedokázala jsem určit co.

Došli jsme k autu, které odemkl a já se mohla posadit. „Jak to probíhalo?" zeptala jsem se ho, když byl zabraný do řízení a nic neříkal. „Šlo to." To bylo všechno? Takže dneska z něho nic nedostanu. Během cesty se na mě Louis pořád díval a já byla nervózní.

„Udělala jsem něco špatně?" zeptala jsem se opatrně a on se jenom zasmál. „Ne, všechno je v pořádku." Dobře, dneska už s ním nemluvím, protože ty jeho odpovědí nestojí za nic.

Co se tam mohlo stát? Je tak veselý, ale i přes to mu není do řeči. Zavrtala jsem se více do sedadla a sledovala krajinu z okna, jak mi před očima ubíhá. Louis zaparkoval a já rychle vylezla z auta. Slyšela jsem za sebou kroky, tak jsem se otočila. Louis na mě mrkl a já se zastavila. „Chci zpátky svého Louise! Toho, co byl nevrlý a protivný, a hlavně pořád mluvil." Dupla jsem si nohou a on se prudce zastavil. Trhl sebou a otočil se na mě. Zamračil se a dal se do kroku směrem ke mně.

Strnula jsem a otevřela jsem pusu dokořán. Popadl mě do vzduchu a přehodil si mě přes rameno. Odemkl dveře a lehce s nimi třískl. „Zase? Pusť mě!" křičela jsem, ale on ne, a ne mě pustit. „Jsi zlá holka, Bo," zavrčel a vydal se do schodů. Ruce mi povadly a vlály mi ve vzduchu. Nemělo cenu jakkoliv protestovat. Stejně si všechno udělá po svém.

Otevřel dveře do svého pokoje a plácl mě na postel. Já se posadila a sledovala, co jde udělat. Vysvlékl ze sebe bundu a odhodil ji na postel přímo vedle mě. Nenápadně jsem natáhla ruku a přitiskla si ji na hruď. Lehla jsem si na břicho a lokty jsem se opřela o bundu, která mi sloužila jako polštář.

„Na té posteli je polštářů málo, co?" zeptal se Louis a otočil se na mě. „Nebudu ti lhát. Ta bunda se mi líbí," přiznala jsem a on se zasmál. „Vždy jsem měl dobrý vkus," řekl, když se hrabal ve skříni a vytáhl si nové tričko. Přehodil si ho a otočil se na mě. 

„Bo?" Někdo se mnou třepal a jediný, kdo to dokázal, tak byl Louis. „Co chceš?" zavrčela jsem a otočila se na druhou stranu. „Spíš?" křikl Louis a já sebou trhla. Rychle jsem se posadila a omluvně se na něho podívala. Zničehonic se začal šíleně smát a já nakrčila obočí. Znovu jsem upadla do zapomnění a bdění. Měla bych si na to dávat pozor.

„Čemu se směješ?" optala jsem se a postavila se z postele. „Svému výtvoru," řekl nadšeně a podíval se mi na ruku. Stočila jsem na ni pohled a viděla, že je celá popsaná jménem od Louise. Zamračila jsem se a druhou rukou jsem se to snažila setřít, ale nešlo to.

„Co to má znamenat?" vykřikla jsem a prstem namířila na svou ruku. „Já jenom zkoušel, jestli se dá kreslit na duchy," odpověděl a na to spustil nával smíchu. „Pěkně hloupý nápad." Rozběhla jsem se a než stihl jakkoliv zareagovat, tak jsem na něho dopadla. Padl zády na postel a já se mu přilepila na hruď.