Despair (Korekce)

49. Část

Možná, že jsem si to tak přála už dlouho. Možná, že už jsem nějakou dobu věděla, že ho mám ráda. Možná tohle bylo špatně. Naše rozhodnutí být spolu, naše vzájemné city. Stalo se to tak rychle a nečekaně, že jsem ani nepomyslela na následky. Ani jeden z nás nemohl tušit, jaké to bude mít následky do budoucnosti. 

Co jsem si asi jen tak mohla z tohohle vztahu vyvodit? Hádky? Urážky? Bolestivý konec? 

To nejdůležitější - Louis žije, je živý, já ne. A to je něco, co nám značně bránilo, ovšem jen do značné míry, jelikož, zde jsem byla jako všichni ostatní - živá. Do světa Louise už jsem se vrátit nemohla, tedy, alespoň ne teď. 

On byl můj chlapec a já jeho dívka. Začali jsme tvořit pár, asi, dejme tomu, zamilovaný?

Já netuším, ovšem, měla jsem ho ráda, i když měl své chvíle, kdy byl naprosto nesnesitelný, otravný, protivný a lezl mi na nervy, jenže, trávila jsem s ním tolik času, že jsem poznala, co ho trápí, proč je takový, jaký je. A já jsem ta možnost, aby měl lepší život, otázka ale zní, jak bych ho mohla udělat šťastným? 

Hodně věcí se změnilo po mé smrti.

Zjistila jsem, že můj bratr mě ve skutečnosti miloval, že na světě jsou i lidé, kteří mají horší problémy než jsem měla já. Má smrt byla zbytečná kvůli slovům, která jsem nedokázala vyřknout. Nedokázala jsem si promluvit se svým bratrem, dát možnost i jiným lidem vstoupit do mého života, uzavřela jsem kapitolu sama v sobě, to byla ta chyba, kterou jsem provedla. 

A nikdy té chyby nepřestanu litovat. 

Jsem mrtvá dívka a on živý chlapec, jak to, že jsme to přeci jen přes to dali dohromady, co pak to jde? 

Má smrt byla obrovská chyba, které chyběly rozměry, ale začít si něco s Louisem? Nemělo to obdoby, meze, konec, prostě, asi jsem svůj talent našla v dělaní obrovských chyb, ze kterých jsem stejně měla potěšení. 

Přeci jen, má hloupost mě spojila s člověkem, který pro mě znamenal celý vesmír. 

A teď jsme nebyli v jeho světě, mezi lidmi, jejichž krev byla rudá a bila jim pomaleji srdce. 

Momentálně jsme se nacházeli někde, kde jsem i já cítila své srdce bít, své emoce vypouštěla ven a plně si je uvědomovala. Bolest přicházela a ustupovala v mnoha podobách a přeci jen, nejvíce mě dělalo šťastnou, že jsem mohla trávit chvíle se svým přítelem.

Přítel, to slovo jsem si přehazovala na jazyku, hrála si s písmeny, vyjmenovávala ho pořád dokola, dokud jsem ho nezačala mít dost. Používala jsem ho ve všech větách, ve všech slovních spojeních a začínala si na něho pomalu zvykat. 

Bodie Lesterová si našla přítele. Oficiálně. 

„Bo, donesl jsem nám jídlo." Louis vkročil do pokoje, kde jsem ležela na měkké posteli a mně padl zrak na tác plný jídla. Položil to na stůl vedle postele a posadil se vedle mě. 

„Co si donesl dobrého?" zeptala jsem se a posunula se více k němu.

„Mám tady koblihy, něco na pití a také sušenky. Nic více extra tady nemají, ale můžeme být rádi i za tohle," odpověděl a mile se na mě usmál.

„Koblihy mám ráda, podej mi jednu. Louisi, chtěla jsem se tě zeptat, jak vidíš zítřek?" optala jsem se a čekala, až mi jednu podá, protože jsem šilhala hlady.

„Odvede nás tam Robert," procedil skrze zatnutou čelist jeho jméno,„poté si vyslechnu důležité informace, co mi chtějí povědět a vrátíme se zpět, tam, kam oba dva patříme, protože tady já doma nejsem," odvětil a podal mi koblihu, do které jsem se s chutí zakousla.