That's not really

6.kapitola

Ráno jsem se probudila a Will ještě spal. Nebylo divu, protože teprve půl osmé. V neděli jsme mohli spát do devíti.
Rychle jsem se převlékla do kraťasů a trička s nápisem I love music and dance. Tak trochu mě vystihovalo. Měla jsem ho ráda.

Zapla jsem na mobilu facebook a projížděla hlavní stránku. Zarazila jsem se na fotce, kterou tam dal brácha. Byl na ní s nějakou černovláskou, která mu dávala pusu na tvář a on se díval do displeje. Musela jsem se usmát. Je fajn že si konečně někoho našel. Měl holky spíš tak na týden, déle většinou ne. Ještě tam bylo připsáno:

S tou nejúžasnější ❤

Usměv mi nějak nechtěl zmizet z tváře. Nikdy bych neřekla, že tohle může napsat můj starší, sice hodný, ale řekla bych neromantický bratr.

William se začal protahovat ve své posteli. Vražedně jsem se na něj podívala. Je povytáhl obočí.

,, Můžeš mi říct proč jsi se tak ožral a bůhví co ještě?" řekla jsem nebezpečně nahlas svůj připravený proslov.

,, Musíš tak křičet?" zašeptal naštvaně a držel se za hlavu. Já jsem ale jeho poznámku ignorovala a pokračovala.

,,Dochází ti že tě mohli poslat domů?" řekla jsem pořád celkem ostře.

,, Možná lepší než být tady s tebou." zašeptal tak abych to neslyšela, ale opak byl pravdou.

Jen jsem zalapala po dechu a vyběhla z chatky. Ještě něco za mnou křičel, ale já ho nevnímala. Ani nevím kam, ale prostě jsem běžela. Celá zadýchaná a slzami v očích jsem se v lese opřela o strom.

Vím že si za to svým chováním můžu sama. Já ale nechtěla být taková. Ale já jsem prostě zmatená... Je mi ho vlastně líto, protože mu ubližuji. On na mě byl vždycky docela hodný a milý. Jen já to kazila.

Z mých myšlenek mě probrala až rovněž zadýchaná osoba, která si vedle mě sedla. Vyděšeně jsem se podívala na toho neznámého.

William.

,, Promiň Beth. Já jsem to nemyslel přesně tak jak jsem to řekl. Ale musíš uznat, že občas to přeháníš." říkal mi naléhavě. Pořád jsem koukala do země.

,, Spíš já bych se měla omlouvat. Promiň." zašeptala jsem a zadržovala slzy. Ale i přesto jsem se mu podívala to těch jeho úžasně modrých očí. Bože! Co to melu?!

,, Kamarádi?" zeptal se nervózně a tím mě přivedl zpět do přítomnosti. Nechápavě jsem se na něj podívala. On chce být přes to všechno co jsem podělala můj kamarád. To ani není možný!

Jen jsem přikývla. Usmál se jako nikdy dřív. Ne že bych ho nějak sledovala, to zase ne. Napřáhl ruce na znamení, že ho mám obejmout. Nechápavě jsem se na něj podívala.

,, Kamarádské objetí? Nikdy jsi o tom neslyšela?" zeptal se pobaveně.

Jen jsem zrudla a obejmula ho. Bylo to zvláštní. Objímala jsem ho jen když jsme něco vyhráli. A to nebylo až tak dobrovolné, spíše emoční. Mohla za to radost.

Teď jsem se ale cítila tak zvláštně, až bezpečně. Radši jsem zavrtěla hlavou abych zahnala myšlenky.

Když jsme se od sebe odtáhli, zeptala jsem se ho na otázku, která mě celou dobu pálila na jazyku.

,, Měl jsi jen alkohol nebo i něco víc?"

,, Já už přesně nevím. Moc si toho nepamatuju." řekne a uchechtne se. ,, Myslím že mi z toho běhu za tebou mi rupne hlava." dodá ještě.

,, Pojď do chatky, dám ti na to prášek!" postavím se ze země a jemně se usměju.

V tichosti dojdeme až k chatce. Cestou potkáme několik lidí, co se na nás divně koukají. Ono prostě není normální aby vedle sebe bez hádek šel Jacobsen a Nilsonová. Will se tomu jen smál. Já se snažila být v klidu. Jednoduše tomu nemůžu uvěřit. Ale je to jakoby mi spadl kámen ze srdce. Přesně takhle se teď cítím.

Když jsme došli do chatky vyndala jsem z nočního stolku prášek na bolest hlavy a podala mu ho. Jen se vděčně usmál a zapil ho vodou kterou měl na nočním stolku.

,, Asi půjdu ještě spát, je mi blbě" řekne a svalí se na postel. Jen přikývnu a pobaveně ho pozoruju.

Vezmu do ruky mobil a vyfotím se na snapu s tím největším úsměvem na tváři jaký dokážu vykouzlit. K tomu připíšu:

Já + Will = FRIENDS :-D

Pošlu to Jakeovi, Emmě,Kim a Anne.

Já nevím jestli mám pokračovat... Můj příběh čtou asi jen 1-2 čtenáři. Mě to baví psát ale nemám žádnou motivaci...
Každopádně budu ráda za každý vote&koment.
-Adel