That's not really

41.kapitola

Bethany

Sluneční paprsky mě začaly jemně šimrat na tváři. Cítila jsem se odpočatá a vyspinkaná, proto jsem rozlepila oční víčka. Zmocnil se mě divný pocit, jakoby kolem mě byly omotané něčí ruce.

Pootočila jsem hlavou a uviděla spícího, roztomilého chlapce. Will poklidně ležel vedle mě, místo toho aby byl ve svém pokoji. Jeho ruce byly obmotané kolem mého pasu a na břiše se spojovaly. Moje hlava ležela těsně vedle jeho a nohy měl propojené s mou zdravou končetinou. Já měla ruce položené na jeho hrudi.

Kdy se tohle stalo?!

,,Wille? Vstávej!" zašeptala jsem rychle a začala se pomalu vysoukávat z jeho mačkajícího objetí.

Rukama jsem se snažila sundat ty jeho z mého pasu a osvobodit se, jenže to moc nešlo.

,,Williame dělej!" řekla jsem už normálním hlasem, jelikož na šeptání nereagoval.

,,Co je?" pomalu otevřel oči a když mě uviděl, široce se usmál.

,,Vidíš? Ani jsi mi ten pokoj nemusela ukazovat." řekl chraplavým ranním hlasem. Na zádech mi z toho naskočila husina.

,,Drž hubu a pusť mě!" řekla jsem ostře. Vykulil oči a rychle se posadil a rozpletl tím naše nohy. Na chvíli mě ovanul chlad a zima.

,,Já za to nemůžu! Usnul jsem stejně jako ty, tak se nerozčiluj!" rozhazoval rukama a mračil se.

,,Vždyť já ti neříkám že za to můžeš! " bránila jsem se.

,,Ale myslíš si to." ohrnul spodní ret.

,,Jak můžeš vědět co si myslím?" ušklíbla jsem se a postavila se i s berlemi.

,,Jsem totiž chytrej." pronesl a promnul si bradu.

,,To bych se hádala." zasmála jsem se a vyšla z pokoje s Willem v závěsu.

****

,,Co budeme dělat?" zeptal se znuděne Will.

Bylo půl jedenácté a seděli jsme vedle sebe na pohovce v obýváku. Snídani jsme dojedli asi před půlhodinou a jinak si celou dobu povídali.

,,Nemáš už jít domů?" zeptala jsem se ho v momentě, kdy mu začal zvonit mobil.

Odešel do kuchyně a já osaměla. Po chvíly byl zpátky a usmíval se jako sluníčko. Tenhle úsměv mu slušel.

,,O zábavu máme postaráno." řekl.

,,Co?" nechápala jsem.

,,Volala mi Katie že máme přijít na oběd. Jake prý omylem" naznačil ve vzduchu uvozovky ,,objednal čtyři pizzy a oni to sami nesní. Navíc si ještě neviděla Sophinku." dořekl.

Nevěděla jsem jestli se smát omylu svého bráchy nebo být nadšená z toho, že uvidím Sophinku nebo být nervózní z Katie.
To poslední je asi kravina, to přiznávám, ale stejně mám divný pocit. Vždyť já si ji ani nepamatuju!

,,Huh, nechceš něco odpovědět?" koukal na mě divně Will.

,,Jo, promiň. Tak to asi musíme, ne?"

,,To teda."

,,A víš kde Katie bydlí?" zeptala jsem se, ale byla to chyba. Will se na mě podíval pohledem asi-jsem-blbej-a-nevim-kde-bydlí-moje-sestra.

,,Ok, tak já se jdu převléknout." zamířila jsem ke schodům.

,,Ne tak rychle." Will mě chycením za paži zastavil.

Tázavě jsem se na něj podívala.

,,Večer si mi něco slíbila." šibalsky se usmál. Ou neeee.

,,Já o ničem nevím. " snažila jsem se z toho vymluvit a kroutila hlavou.

,,Tak nevíš jo, pusinko? Mám dostat pusuuuuu." zazpíval.

,,To teda nemáš! Já neřekla že ti ji dám. " vyplázla jsem na něj jazyk.

,,Začnu tě zase lechtat." sakra...
To mu radši dám tu pusu než umírat smíchy.

Zhluboka jsem se nadechla a v rychlosti blesku mu lípla pusu na tvář. Ani jsem se ho ničím jiným než rty nedotkla. Do ruky jsem mu vrazila berle a začala vyskakovat schody. Měla jsem v žaludku divný pocit, ale příjemně divný...

,,To nebylo žádná pusa! " rozčiloval se a šel za mnou do schodů.

,,Ale byla. " zamumlala jsem a vzala si zpátky berle.

Než řekl něco dalšího, byla jsem zavřená v pokoji a převlékala se. No, spíš jsem se hrabala ve skříni, protože jsem nevěděla co si mám obléct.

Nakonec vyhrály černé džínové kraťásky a růžové tílko. Nešla jsem se nalíčit do koupelny, ale sedla jsem si ke stolku a vyndala menší taštičku. Nanesla jsem si několik vrstev řasenky a lesk na pusu. To bylo všechno. Pořádně jsem si rozčesala blonďaté prameny vlasů, které mi v jemných vlnách dopadaly do poloviny zad.

Naposledy jsem se koukla do zrcadla a vyšla z pokoje.

Will stál opřený o schodiště zády ke mně, tak jsem na něj bafla.

Polekaně se otočil a mumlal si nadávky. Když mě ale uviděl, široce se usmál.

,,Sluší ti to, za to ti prominu to leknutí." řekl a vzal mi berle. Huh, tak jestli si myslí že jsem se takhle strojila kvůli němu, tak to se plete.

Nebo neplete?

Čauky!
Strašně moc bych vám chtěla poděkovat za ta neuvěřitelná čísla!
Moc si toho vážím!
Zase budu ráda za každý vote a komentář! Vždycky mě potěší a usmívám se na mobil jak idiot❤
Adel❤