That's not really

52.kapitola

Zvedli jsme se z lavičky a chvilku se ještě procházeli po parku.

,,Nepůjdeme na oběd? Katie říkala že si máme vzít z mrazáku pizzu." oblízl si Will rty.

,,Jo, už mám hlad." souhlasila jsem s ním a pomalu jsme začali mířit domů.

Cítila jsem se divně. Tentokrát ne proto, že jdu s Willem a povídáme si o všem možném, ale z toho důvodu, že na nás všichni lidé čumí.

,,Proč na nás koukají? " zeptala jsem se nejistým hlasem.

,,Proč myslíš?" usmál se a nadzvedl obočí.

,,Když se tě ptám tak asi nevím. " protočila jsem oči.

,,Dva mladý lidi, vezou kočárek... " nechal to vyznít do ztracena.

,,To jakože si myslí že to je naše dítě? " pobaveně jsem se usmála.

,,A co jinýho? Nikoho nenapadne že Sophinku jen hlídáme. " pokrčil rameny.

,,Sakra." zamumlala jsem a přemýšlela o tom.

Vůbec mě nenapadlo jak to vypadá. Lidé si můžou myslet co chtějí, teda když je neznám. Naprosto bych tyhle myšlenky vypustila z hlavy, kdyby proti nám nešla moje učitelka češtiny. Byla ještě daleko, takže mě zatím nemohla poznat.

,,To je moje učitelka. " řekla jsem vyděšeně a zastavila.

,,Tak se někam schováme." mrknul Will.

,,Nebudeme se nikam schovávat, odbočíme. " rozhodla jsem a prudce zabočila do postranní uličky.

Will byl v mém závěsu. Stoupla jsem si za něj abych nebyla vidět.

Proti svojí učitelce nic nemám, až na to že je hluchá a hrozná drbna. I kdybych ji vysvětlila, že Sophinka není v žádném případě moje dítě, tak to bude za chvilku vědět celý učitelský sbor, přestože jsou prázdniny.

,,Už prošla. " řekl pobaveně Will.

Vystrčila jsem ze svého úkrytu hlavu a opatrně se rozhlédla. Když jsem se ujistila že nějakou dobu neprošel žádný člověk, vylezla jsem celá. Will se celou dobu pochechtával. Vyšli jsme na hlavní ulici a vedle sebe došli až do bytu.

Sophinka si celou dobu hrála s hračkami v kočárku a něco si žvatlala nebo koukala po okolí.

,,Dáš mi klíče? " uculil se na mě Will.

,,Co když ne?" nadzvedla jsem obočí.

,,Tak tě potrestám." ďábelsky se usmál.

Jen jsem se zasmála a podala mu klíče. On odemknul a pustil mě jako gentleman první. Až potom vjel on s kočárkem. Přivolala jsem výtah a počkala na Willa, který uklízel Sophinky vozidlo a holčičku nesl na ruce.

,,Už jsme tady." široce se usmál a dal mi pusu na tvář. Pokaždé když se mě nějak dotkl mi alespoň trochu zčervenaly tváři. Nebyla jsem na to zvyklá a dovádělo mě to do divných situací.

Zaměstnaná myšlenkami jsem vstoupila do výtahu, který se následně zavřel.

,,Myslíš že usne?" kývl Will hlavou k Sophče.

,,Když se nají tak třeba jo." usmála jsem se a koukla na ni.

Hrála si s lemem Willova trička a přitom vtipně špulila pusinku jak se musela soustředit. Will na ni koukal tak něžně a starostlivě, až mě to nutilo se usmívat. Bylo jasné že Sophča ho měla i za tak krátkou dobu opravdu ráda.

,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě s úšklebkem na rtech Will. Polekaně jsem trhla hlavou a několikrát zamrkala abych se probrala.

,,Sophinka tě má ráda." řekla jsem upřímně své myšlenky a zadívala se mu do očí. Byly tak dokonale modré, až jsem se v nich ztrácela. Opět.

,,Tebe taky." povzbudivě se usmál a pohladil mě po paži.

,,Už se těším až mi sundájí sádru." změnila jsem téma a povzdechla jsem si.

,,Já taky." uchechtl se.

,,Proč? " vyhrkla jsem.

,,Půjdeme na mega dlouhou procházku a vezmeme s sebou Sophinku." zasneně se usmál.

,,Kdo řekl že půjdu? " provokativně jsem na něj mrkla.

,,Já. " usmál se vítězně.

Ani jsem nepostřehla že už jsme stáli v bytě a Sophinka bouchala svojí malou pěstičkou do Willa, protože chtěla na zem.

,,Rozvážeš mi prosím boty?" sladce jsem se usmála.

,,Co zato?" překřížil si ruce, které už měl volné jelikož Sophča se plazila po zemi, na hrudi a vyzývavě se usmál.

,,Přebaluju?" zasmála jsem se.

Will nejdřív nechápavě zíral, ale potom mi jako hodný kluk rozvázal conversku.

,,Děkuju. " dala jsem mu rychlou pusu a prošla kolem něj do kuchyně.

Berle jsem si opřela o stůl a z mrazáku vyndala šunkovou pizzu. Můj žaludek už hlasitě prosil o jídlo. Vyndala jsem ji z krabice a položila na plech, který tu byl připravený. Zapnula jsem troubu a plech do ní strčila.

Rozhodla jsem se, že se mrknu co dělají, podle zvuků, v obýváku ti dva. Když jsem tam došla, vybuchla jsem do smíchu a spadla na gauč. Ještě že jsem neměla berle, pravděpodobně bych si je zabodla do břicha.

Možná bych vám mohla vysvětlit proč jsem se smála. Will měl totiž Sophinku na ramenou, klečel na zemi a dělal že jí plyšovou mrkev. Přitom se tvářil jako zajíc a měl vystrčené přední zuby. No nesmáli by jste se?!

Sophinka křičela radostí a tahala ho za ty dokonalé vlasy.

Ahoooooj!
To bla zase doba než jsem napsala novou kapitolu, co?
Za to ale nemůžu já, ale ta škola...
Každopádně doufám že se vám líbila a zanecháte komentář nebo vote!
Strašně moc děkuju za všechny přečtení, voty a komenty!
Adel❤