That's not really

50.kapitola

Will dal Sophince lžičkou do pusinky přesnídávku a ona ji poslušně spolkla.
Já jsem ještě dojídala svůj jogurt a pozorovala je. Možná že se to někdy stalo, ale teď jsem si to uvědomila úplně čistě.

Will by byl úžasnej táta...

,,Vidíš jak ji umím nakrmit?" řekl pyšně .

Přesně v ten moment co to vyslovil, mu Sophča vyprskla do obličeje to co měla v puse.

Začala jsem se šíleně smát. Když myslím šíleně, tak opravdu šíleně. Svíjela jsem se na židli, že jsem div nespadla. Sophinka bude můj člověk! Už takhle malá mu to tak úžasně nandává.

Na druhou stranu mi ho bylo trochu líto. Přeci jenom, přesnídávka na obličeji není to co si každý přeje.

Po chvíli jsem se uklidnila a čelila jeho vražednému pohledu.

,,Promiň." pípla jsem a mrkla na Sophinku.

Will si utíral hadříkem obličej a mračil se na holčičku.

,,Sophinko! Tohle sme si nedomluvili!" vyhrožoval ji ukazováčkem.

,,A s tebou si to ještě vyřídím! " zavrčel a naštvaně odešel do koupelny.

,,Vidíš jak se uráží? " zamumlala jsem směrem k Sophče.

Do ruky jsem vzala zbytek přesnídávky a dávala jí ji po lžičkách do pusinky. Na mě nevyprskla ani kapičku.

,,Hodná. Teď dostaneš napít. " usmála jsem na ni a vzala z linky lahvičku s čajem.

Ten měla Katie už připravený. Přiložila jsem ji lahvičku ke rtům a ona si ji sama chytla. Hltavými doušky vypila polovinu celého obsahu.

Will přišel s čistým obličejem a sednul si ke stolu. V ruce držel náplast. Až teď mi došlo že k zalepení mého zranění jsme se už nedostali. Koukla jsem na prst, ale krev už byla úplně zaschlá.

,,Tu náplast už nepotřebuju, ale děkuju. " kývla jsem a pousmála se na Willa.

,,Když myslíš." prohodil suše a odešel pryč. Pan uraženej...

Vyhodila jsem kelímek od jogurtu a skleničku od přesnídávky a vzala si berle. Strašně mě štve že si nemůžu Sophču normálně pochovat. Jako na klín si ji dám, to jo, ale abych ji držela na rukou nejde. Pravděpodobně bysme se převážily a spadly.

,,Mám ji vzít do obýváku? " zeptal se Will když se vrátil.

,,Jo ." přikývla jsem a následovala ho.

Prcka položil do takové ohrádky kterou měla na zemi a sedl si vedle mě na pohovku. Normální lidé nechávají těm ostatním trochu prostoru, ale on se musí nacpat těsně vedle mě.

,,To seš naštvanej protože jsem se smála? " zeptala jsem naštvaně. Už asi čtvrt hodiny na mě nepromluvil.

,,Ne. Jenom ti musím něco říct. " hlas měl nervózní a to se u něj moc často nestává.

,,Tak mluv." drkla jsem do něj.

V tom jsem si ale na něco vzpomněla a bylo to fakt nutné.

,,Wille..."

,,Bethy..."

Začali jsme nastejno. Bylo to jako vystřižené z nějakého filmu.

,,Začni." oddechl si.

,,Řekl si trenérce že už nebudu moct tancovat? Ona ji mamka možná volala, ale nevím to jistě." smutně jsem se usmála.

Pořád jsem se přes fakt, že už nikdy nevyhraju nic v tancování, moc nepřenesla.