That's not really

17.kapitola

S žuchnutím jsem se svalila na postel a začala si prohlížet puchýře.

Au.

Kdybych měla tancovat ještě odpoledne, asi bych umřela. Will otevřel dveře, vešel dovnitř a zase je zavřel.

,,Už jsi odepsala Jakeovi?" zeptal se zvědavě.

Jen jsem potichu zaúpěla a vzala si do ruky poprvé za celý den mobil.

13 zmeškaných hovorů
10 zpráv na facebooku
11 SMS

Jake se asi dokonale zbláznil.

,,Odepiš mu nebo mu zavolej" poradil mi Will který najednou seděl vedle mě.

,,A co mu mám napsat?" prosebně jsem se na něj podívala.

To byla otázka. Napsat mu že je všechno v pohodě by byla lež.
Napsat mu že ho nesnáším by byla lež.

,,Napiš jenom Jsem v pohodě! Nebo tak něco" povzbudivě se ne mě usmál.

,,Tak jo, děkuju" taky jsem mu věnovala malý úsměv a vyťukala zprávu, kterou jsem hned v zapětí odeslala.

Mobil jsem položila na noční stolek a lehla si na postel. Will tam pořád seděl a sledoval mě.

,,Půjdeme se s Emmou zase koupat do jezera, tak nás napadlo jestli nechcete jít Joshem taky." zeptala jsem se nervózně.

,,Jasně! To bude super. Úplně se těším na tu studenou vodu" začal se rozplývat s jiskřičkami v očích.

,,Přijdou pro nás o půl třetí"

Jen kývl na souhlas a přesunul se na svou postel.

,,Už nejseš naštvaná?" zeptal se po chvíli.

Pravda byla že jsem naštvaná nebyla. Odnesl a přinesl mi talíř, poradil mi se zprávou Jakeovi a celkově byl v pohodě. Ale nevím jestli je dobrý mu to říkat.

,,Asi nejsem" odpověděla jsem.

,,Tak to jsem rád. Já jsem si ani nějak neuvědomil že bych se měl otočit. Taky jsem spěchal, víš?"

,,Jo, v klidu. Už to nebudeme řešit." nepříjemně jsem se ošila. Na druhou stranu mi spadl kámen ze srdce že jsme tuhle záležitost vyřešili, ale  bylo mi už trapné o tom mluvit.

Začal mi zvonit mobil, na displeji blikala fotka Jakea.
Potichu jsem zaúpěla a držela v ruce mobil.

,,Jake?" zeptal se Will.

Jen jsem kývla.

,,Vezmi to než ti ten mobil seberu!" řekl výhružným tónem.

Vydechla jsem všechen dech z plic.

Nebudu se bát vlastního bratra!

Prstem jsem přejela po displeji a přijmula tím hovor.

,,Ahoj Bethanečko! Strašně moc se ti omlouvám! Já jsem to tak úplně nemyslel. Já tě mám rád a ty to víš! Jenže Susan mám taky rád a kvůli tobě se ji nevzdám!"

Musela jsem se smíchem odtáhnout svůj mobil od ucha. Will se dusil na své posteli protože to, jak brácha vyšiloval musel šlyšet taky.

,,Brácha, je to v klidu. Jasně, byla jsem naštvaná ale po tomhle tvém proslovu už ani ne. Susan ti nezakazuju!" potichu jsem se zasmála ale poslední větu jsem řekla zcela vážně.

,,Čemu se jako směješ?"

Už se taky smál. Jsem ráda že jsme si to mezi sebou tak nějak urovnali. Probrala jsem se abych mu mohla odpovědět.

,,Tomu, jak jsi byl hrozně vystrašenej."

,,Tak promiň že jsem se bál jestli se ti něco nestalo když jsi neodpovídala."

,,Neměla jsem čas!" pronesla jsem naštvaně.

,,No, teď ho zase nemám já. Myslíš že se budou Suze líbit bílé nebo červené růže?"

Protočila jsem oči. Sám ví, že asi nemám tu jeho holku úplně v lásce, ale stejně se zeptal.

,,Jak to mám asi vědět?" řekla jsem protivně.

,,Se hned nenaštvávej, jen jsem se zeptala." zamumlal.

,,Fajn, tak čau" odpověděla jsem mu.

,,Pa, mám tě rád."  uměla jsem si představit jak se usmívá.

,,Já taky." lechce jsem se usmála a potom hovor ukončila.

Měla jsem takový dobrý pocit. Jsem ráda že se to srovnalo. Vždycky když jsem byla na někoho naštvaná, tak jsem měla zvláštní pocit. Bála jsem se že kdyby se tomu dotyčnému něco stalo, tak by mi nemohl nikdy odpustit nebo urovnat náš vztah.

,,Vnímáš?" drknul do mě Will který zase seděl vedle mě.

,,Promiň, co jsi říkal?"

Hi!
Já jsem minule psala že bude do konce týdne, já vím. To jsem si ale neuvědomila, že už je sobota, takže jsem to do neděle nestihla. Ale pondělí taky není tak strašné, ne?
Doufám že se Vám bude nový díl líbit.
Užijte si to!

Áďa