That's not really

57.kapitola

Ráno jsem se vzbudila, protože mi zvonil mobil. Sice jsem se ho snažila ignorovat a spát dál, ale volající byl hrozně neodbytný.

,,Haló? " řekla jsem rozespalým hlasem a protřela si oči.

Netušila jsem kdo volá, ale to poznám podle hlasu.

,,Já tě vzbudil?" ozval se Will z mobilu.

,,Jo, spala jsem. " řekla jsem otráveně.

,,Teď už bys stejně neusnula, takže můžu mluvit."

,,Usnula!"

,,Je deset hodin, Bethy!"

,,No a?"

,,Prostě už vstáváš!" zasmál se.

,,Nic jinýho mi nezbývá. Co si chtěl? "

,,Těšíš se taky na tu párty? " řekl nadšeně.

,,Ani ne. Vůbec se mi tam nechce!"

,,Ty ale musíš jít! " vyjekl. Musela jsem si mobil odtáhnout od ucha abych neohluchla.

,,Říkala mi to i Emma."

,,Prostě půjdeš. Konec."

,,Vždyť jo."

,,Aspoň se nějak odreaguješ."

,,Já se nepotřebuju odreagovat!" řekla jsem dotčeně.

,,Okey, promiň. "

,,V poho."

,,Chtěl jsem za tebou dneska přijít, ale musím jet k babičce." řekl omluvně.

,,To neva. Já to bez tebe nějak vydržím. " zasmála jsem se do telefonu.

,,Ale já ne." napodobil pláč.

,,Nech toho." zachichotala jsem se.

,,Už fakt musím. "

,,Tak si to užij. Ahoj."

,,Ahoj, puso! A už vstávej! " dodal a hovor ukončil.

Mobil jsem hodila do peřin a usmívala se jak idiot. Měl pravdu, už se mi spát nechtělo. Nebylo to ale tím, že bych neusnula, důvodem byl příjemný pocit, který se mi rozlil v hrudníku.

Štěstí.

Přesně to jsem teď cítila. I když se mi na ten blbý večírek nechtělo, věděla jsem že tam budu se skvělými lidmi.

S povzdechem jsem se postavila z postele a doskákala ke skříni. Vyndala jsem z ní šortky a tričko, které jsme si následně oblékla. Ze země jsem vzala berle a vyšla z pokoje. Nejdřív jsem si opláchla v koupelně obličej a vyčistila zuby, až potom jsem seskákala schody. Berle jsem měla opřené o schody. Mamka by měla být dneska celý den doma takže mi pro ně snad dojde.

,,Ahoj Beth! Jak ses vyspala?" přivítala mě v kuchyni s úsměvem mamka.

,,Dobré ráno! V pohodě. " úsměv jsem ji oplatila a sedla si na židli u jídelního stolu.

,,Dojdeš mi prosím nahoru pro berle? " nahodila jsem psí pohled.

,,Jasně, tady máš lívance od večeře. " podala mi talíř s tou lahůdkou.

Zatímco jsem si vychutnávala opravdu vydatnou snídani, zapípal mi mobil s novou zprávou.

Will: Už jsi vzhůru? 😂

Já: Jasně, snídám :3

K tomu jsem mu ještě přidala fotku své snídaně.

Will: To chci taky! 😍

Já: Řekni si babičce :-*

Will: Ta by mi do toho přidala akorát nějaký jed! :@

Já: To mi pak vysvětlíš, jdu jíst, pa :-*

Will: Dobrou chuť <3 Mám tě rád ;-)

Já: Já tebe taky <3

Při celé téhle kratičké konverzaci jsem se usmívala jak debil a zapomněla jíst. Toho si samozřejmě všimla mamka, která zrovna přišla.

,,Tobě to nechutná? " starostlivě si mě prohlédla.

,,Chutná, máš to skvělý. Jen jsem se zamyslela." usmála jsem se dala si do pusy velké sousto.

,,Tady máš ty berle." opřela je o židli, na které jsem měla nohu a zarazila se. ,,Kdo ti to nakreslil?" přejela prsty po Minnie.

,,Will. " odpověděla jsem a tváře mi hořely.

,,To je od něj tak hezké! Vždycky to byl takový milý kluk!" řekla mamka nadšeně a zadívala se do neurčita.

Bože... To tady dlouho nebylo aby mamka vychvalovala Willa.

,,Jo a mami?"

,,No?" zatřásla hlavou a pousmála se.

,,Zítra je večírek po Mistrovství, jsme tam s Willem pozvání, tak jen abys věděla že nebudu doma. "

,,Dobře. Stejně jdu do práce. Od kolika to máte? " zeptala se a přikývla.

,,Já ani nevím. To je ale jedno." přemýšlela jsem.

Musím napsat Emmě.

***

Den uběhl hrozně rychle a já už ležela v posteli s oblíbenou knížkou a hrníčkem kakaa. Užívala jsem si to, že se nemuselo chodit do školy. Prostě prázdniny...

V tom jsem si ale vzpomněla, že nevím od kolika je zítra ten večírek nebo jak tomu mám říkat...

Emma: Čauuu :) V kolik to zítra začíná?!

Na odpověď jsem nečekala dlouho.

Já: V 18:00 :) Budu u tebe tak o hodinu dřív, abysme tě mohli připravit ;)

Protočila jsem oči i když to nemohla vidět.

Emma: Zvládnu se obléknout sama!!!

Já: Smůla, prostě přijdu. Půjčíš mi nějaké tvoje šaty, že jo? :-*

Emma: Jasně :) Já si ale svoje vyberu sama, doufám že s tím počítáš? :'DDD

Já: Okey... Stejně si nakonec necháš poradit ;) Znám tě :)

Emma: Jo, jasně... *ironie* :)

Ahooooj!
Omlouvám se že mi to trvalo tak dlouho :( Moc moc moc děkuju za votes a komentáře :3
Jste opravdu nejlepší čtenáři ✌✌✌
Co si myslíte o kapitole? :) Budu ráda když mi to napíšete nebo dáte hvězdičku ^^
Mám vás ráda ❤
Adel :)