That's not really

10.kapitola

,,Teď máte 30 minut na to se osprchovat. Potom přijďte k táboráku, každý si opeče párek. To je dnešní večeře." oznámila trenérka a všichni se rozešli svým směrem.

Šla jsem bok po boku s Willem k naší chatce. Otevřel a pustil mě jako gentleman první. Z kufru jsem vytáhla černé spodní prádlo, šedivé teplákové 3\4 kalhoty a červené triko. Do ruky jsem si vzala kosmetickou taštičku.

,,Mám na Tebe počkat nebo jít napřed?" zeptal se. Doufám že myslí k táboráku protože jinak nevím.

,,Běž na před a drž mi místo." mrkla jsem na něj.

Vyšla jsem ven a zamířila ke koupelně. Když jsem tam došla, byla tam spousta holek. Sprch je tam asi 6 a všechny jak jinak obsazené. U poslední sprchy stála ve frontě Emma. Pomalu jsem se za ni přiblížila.

,,Baf!" zakřičela jsem ji u ucha. Nemýlíte se, je mi sedmnáct a bafu na kamarádky v koupelně.

Koupelnou se rozlehl její křik a několik holek se na nás divně podívalo.

,,Zabiju tě Bethany! Opravdu jo!" nadávala mi. Jen jsem se jejímu počínání uchechtla.

,,Počkáš na mě? Nemám fén" podívala jsem se na ni s prosebným výrazem.

,,Víš co by sis zasloužila? Sušit si vlasy nad ohněm, potom by ti chytly a byla bys plešatá! Ale protože tě mám ráda tak ti ho půjčím!" tvářila se naprosto vážně.

,,Dík. Seš zlato" lechce jsem ji obejmula než odešla do sprchy která se uvolnila.

Jen jsem tam znuděně stála a přemýšlela nad vším. Docela se mi stýská po rodičích a Jakovi.

Po rodičích se stýská malým dětem!

Napomenul mě můj vnitřní hlas. No pravda byla že spíš po Jakovi. Asi bych nepřežila kdyby se odstěhoval na druhou stranu planety. Chovám ae jak malé dítě. Vážně.

****

Zavřela jsem za sebou dveře z koupelen. Nějakým záhadným způsobem jsem tam zůstala úplně poslední. Došla jsem k chatce, odemknula a na svou postel položila taštičku a Emmy fén. Do kapsy jsem strčila mobil. Zamkla jsem a do druhé kapsy dala klíče.

Vydala jsem se za jídelnu, kde se měl táborák konat. Slyšela jsem kytaru a zpěv. Došla jsem za roh.

Ale něco bylo špatně. Všichni seděli dokolečka ale oheň jsem neviděla. Plac osvětlovala jen lampa.

Očima jsem vyhledala Willa. Seděl na menší lavičce. Vedle něj bylo místo tak 15 centimetrů.

Jako vážně si myslí že se tam vejdu?!

K mé smůle ale jinde místo nebylo. A to tu ani nebyli všichni. Trenérka asi neumí počítat protože jinak si to nedokážu vysvětlit. A navíc tam vůbec nebyl ten oheň.

Váhavým krokem jsem došla k Willovi.

,,Nechceš se posunout?" zeptala jsem se šeptem abych nerušila kytaru a zpěv, ale zároveň tak, aby mě slyšel.

Polekaně sebou škubnul a s hrůzou v očích se na mě podíval. Když si uvědomil, že jsem to já usmál se.

Vážně se usmál ikdyž jsem ho právě vystrašila?

,,Není kam Bethanko!" taky zašeptal a zářivě se usmíval.

Potichu jsem zavrčela. Posadila jsem se na půl zadku abych na něj nemusela být natisklá. To se moc nesplnilo protože se dotýkaly naše boky a paže. Zhluboka jsem se nadechla.

,,Dojdeš mi prosím pro pití?"nevinně jsem se na něj usmála.

,,Fajn, co chceš?" zeptal se.

,,Kolu, díkes!"usmála jsem se na něj. Až se otočil a došel za roh jídelny, pohodlně jsem se rozvalila na celou lavičku. Teprve teď jsem se pořádně rozhlédla kolem. Vedle mě seděli lidi s kterými se až tak nebavím, ale pozdravíme se.

Emma seděla někde na opačné szraně kruhu.

Jo a nesmím se zapomenout zeptat Willa proč nehoří oheň!

Všichni zpívali za doprovodu kytary tak jsem se přidala.

Pod tou skálou, kde proud řeky syčí

A kde ční červený kamení

Žije ten co mi jen srdce ničí

Toho já ráda mám zbláznění

Vím že lásku jak trám, lehko slíbí

Já ho znám srdce má děravý

Ale já ho chci mít, mě se líbí

Bez něj žít už mě dál nebaví

Koutkem oka jsem zahlédla jak se ke mně někdo blíží. Will byl asi 20 metrů ode mně. Ještě víc jsem se roztáhla na lavičce. Samozřejmě že naschvál.

Když si mě všimnul, naznačil rukou ať se posunu. Jen jsem na něj vyplázla jazyk.

Další z mých oblíbených dětinských činů.

Na chvíli se otočil zády a něco dělal. Otočil se zpět, už ale s úsměvem na tváři. Ten úsměv nevěstil nic dobrého.

Doufám že mi do pití nedal jed.

,,Na!" řekl a podal mi s úsměvem pití.

Upřímně jsem se docela bála. Měla jsem ale velkou žízeň.

Nedůvěřivě jsem si pití převzala. Byla to plechovka s Coca colou. Pomalu jsem ji otevřela.

To byla asi ta největší chyba.

Z plechovky vystříkl proud sladké tekutiny rovnou do mého obličeje a na tričko. Musela jsem zavřít oči aby mě tam cola nevtekla.

Rychle jsem ji odhodila na zem a otřela si rukou obličej. Triko jsem měla úplně nalepené na kůži. Pomalu jsem ho odlepila a ono udělalo takový ten čvachtavý zvuk. Můj mozek zpracovával jen jednu informaci:

Zabít Williama!

Chtěla jsem se na něj otočit a začít mu nadávat. Až teď jsem si ale uvědomila, že se všichni válí smíchy a kytara nehraje. William se smál asi nejvíc.

Aspoň někdo se baví!

Postavila jsem se s úmyslem dojít se do chatky převléknout.