That's not really

51.kapitola

Když jsme se od sebe po docela dlouhé době odtáhli, začervenaly mi tváře a pohled jsem sklopila k zemi.

,,Co je?" zeptal se opatrně Will a zvednul mi bradu tak, abych mu koukala do očí.

,,Je mi hrozně. " zamumlala jsem sotva slyšitelně popravdě.

,,Proč? Tobě to nějak vadilo, já mysl-" začal mlet Will jedno přes druhé a proto jsem ho rázným gestem ruky zastavila.

,,Tak to nemyslím. Celou tu dobu jsem se k tobě chovala hnusně, byla zlá a tak." zašeptala jsem.

Tváře jsem měla rudé a styděla jsem se. Zase jsem se styděla sama za sebe.

,,Hele, to bylo něco jinýho. Můžeme začít prostě od začátku, ne?" povzbudivě se usmál a chytnul mě za ruku.

,,Neříkal si to už jednou?" uchechtla jsem se.

,,Teď už to říkám naposledy. Slibuju." mrknul a dal mi pusu na tvář.

Potom se postavil a došel k Sophince, která si celou dobu hrála a nevnímala nás. Vzal ji do náruče a začal s ní běhat po bytě.

Začala mě bolet noha, jak jsem ji držela ve vzduchu, tak jsem si ji položila na pohovku. Will má místo na křesle. Po chvilce přišel celý zadýchaný.

,,Podrž ji, musím na záchod. " zamumlal a holčičku mi dal na klín. Pak zmizel do koupelny.

,,Jasně. Podržím. " řekla jsem si pro sebe a koukla na prcka.

,,Tak co budem dělat? " zasmála jsem se a pocuchala jí vlásky.

Hned chtěla z mého klína lézt a začít běhat a zlobit. Jenže to nešlo, kvůli mojí blbosti, samozřejmě. Ze stolku jsem vyndala dětskou knížku se zvířátky a začaly jsme si ji prohlížet.

Za chvíly byl Will zpátky. Moji nohu si vysadil na svůj klín a připojil se k nám. Sophinka vypadala, že ji to baví, takže jsme tím strávili možná hodinu. A nám s Willem to taky vyhovovalo.

,,Jdeme na procházku! " vykřikl zničehonic nadšeně Will a rozhodil rukama.

,,Ok, víš kde mají kočárek? " zeptala jsem se na docela důležitou otázku.

,,Myslíš že jsem blbej?" otráveně, ale zároveň pobaveně se na mě podíval.

Jen jsem vyplázla jazyk a podala mu holčičku se slovy, ať jí donese do pokojíčku. Já za nimi doskákala a vyndala ze skříně čisté oblečení pro Sophču. To co měla na sobě bylo špinavé od jídla a slin. Čuňátko :D.

Nakonec jsem ji přebalila a oblékla do růžového bodýčka (nebo bodíčka :D) a bílého kloboučku aby nedostala ůpal jako já na soustředění.

,,Tak jdeme." usmál se Will a vzal si Sophinku do náruče. Společně jsme vyšli z bytu a já ho zamkla. Klíče jsem schovala do kabelky, kde byl mobil, nějaké peníze co nám násilím vecpala Katie, kapesníčky a pití pro prcka.

,,Kde je ten kočárek? " podezřívavě jsem se podívala na Willa ve výtahu.

,,Neboj se, je dole. Nemusíš mě pořád kontrolovat." protočil oči a přendal si holčičku do druhé ruky.

,,Tak promiň, no." zamumlala jsem uraženě.

Bydlí tu jeho ségra, ne moje.

,,Neurážej se." uchechtl se a vypochodoval z výtahu, který se právě s cinknutím zastavil.

Ráda bych řekla že jsem šla za ním, ale já kulhala s pomocí dvou klacků, které bych nejradši rozřezala na polínka.

Will zamířil někam za roh, proto jsem ho následovala. Došli jsme do menší chodby, z které vedlo několik dveří. K jedním z nich si to namířil a vzal za kliku. Ale nic.

,,Dej mi prosím ty klíče. " usmál se a natáhl ruku.

Berli jsem si přendala do druhé ruky a tou volnou vylovila klíče. Podala jsem mu je do natažené ruky a on odemkl. Zaplul dovnitř a já radši počkala na chodbě.

Z dveří vyjel červeno-černo-bílý, moc pěkný, kočárek. Sophinka v něm už seděla a dokonce byla připoutaná. Will se nezdá.

,,Ukaž kabelku, já ti tam ty klíče uklidím. " usmál se a to co řekl udělal.

Jen jsem se nad tím zaculila. Vyšli jsme z paneláku a po chodníku došli až do nedalekého parku. Všude kvetly květiny a příjemně svítilo sluníčko. To byl asi důvod toho, že tu bylo spoustu lidí všech věkových kategorií.

Jelikož Sophinka se zabavila sama v kočárku, my jsme si sedli do stínu na lavičku.

Will si se mnou propletl prsty a naše ruce položil na moje stehno, pi kterém přejížděl palcem. Já si hlavu opřela o jeho rameno.

Bylo mi příjemně.

,,To že nechodíš na tancování si myslel vážně? " prolomila jsem ticho. Nemyslím trapné ticho, ale to hezké.

,,Smrtelně vážně. " kývnul hlavou.

,,Měl bys tam chodit, na co ti to teda bylo tam trénovat doteď? " námítla jsem.

,,Bethy, už jsem ti to vysvětloval. " povzdechl si ale pokračoval. ,,Nejde jen o tancování, ale o to že mě to bavilo a dělal to rád. Teď bych se do toho nutil. Navíc mám spoustu zážitků a krásných vzpomínek. Třeba na letošní soustředění. " uchechtl se.

,,To teda." souhlasila jsem se smíchem.

Ahoj!
Moc bych vám chtěla poděkovat za komentáře nejen u minulé kapitoly, ale u všech. Nesmírně si vaší podpory vážím!
Jestli se vám tahle část líbila, tak zase votujte a komentujte! Není sice nic moc, ale nemám moc času na psaní.
Mám vás moc ráda!
Adel❤