My True Self ✔

10

Neznámé číslo.

"Halo?" Řekla jsem po zvednutí hovoru.

"Ahoj Kattie, víš napadlo mě, jestli bys dneska někam nechtěla zajít?"

"Jamie?"

No jasně. Já jsem blbá. Včera chtěl prozvonit jen, aby dostal moje číslo. Do prdele.

"Jo, to jsem já. Půjdeš tedy?"

"Emm, Jamie já nevím."

"Hele jeden kluk ode mě ze třídy pořádá dneska party a každý si má vzít doprovod. Šla bys tam se mnou?"

"Ještě to promyslím."

"Dobře. Můžeme se sejít po škole a probrat co a jak. Na jakou školu chodíš? Počkal bych tam."

"Ne to je dobrý. Sejdeme se u obchoďáku."

"Super. Tak ahoj Kattie."

"Ahoj."

Típla jsem to a vyšla jsem z úklidovky.

"Ale. Ale. Ale. Copak tam naše socka dělala?" Zasmál se Joe.

"Nic." Šeptla jsem a vydala se směr třída.

"Ses tam prstila co? Užila sis to?" Zasmál se Joe.

"Jen jsem telefonovala."

"A s kým pak? S tebou se někdo baví?"

Najednou vyšel ze třídy úsměvavý Jamie.

"To je jedno." Řekla jsem a šla do třídy.

"Zase ses do ní navážel, ty idiote?" Zaslechla jsem Jamieho naštvaný hlas.

"Prosím tě přestaň bránit takovou socku! Nic ti za to nedá, protože nic nemá. A ani mluvit pořádně neumí, takže ti nepoděkuje."

"Do prdele, nech ji na pokoji! Co ti udělala?!"

Pak už jsem vešla do třídy a nic neslyšela. Sedla jsem si a začalo zvonit na hodinu. Učitel, Jamie ani Joe tady ale nebyli.

Asi po deseti minutách všichni tři přišli. Joe měl krev na obočí, Jamie si držel krvavý kapesník u rtu a učitel měl naštvaný výraz.

"Ještě jednou se to bude opakovat, tak si mě nepřejte pánové! A teď sednout." Řekl učitel.

Kluci si sedli na své místo, seděli spolu, a hned si začali nadávat.

"Idiote." Řekl Joe.

"Kreténe." Řekl Jamie.

"Tak a dost!" Bouchl do stolu učitel "Williams si sedne sem, ke slečně Smithové." To ne. No tak pane učiteli nebuďte svině. Řekla jsem si.

Jamie odsunul židli a sedl si ke mně.

"Nemáš kapesník? Tenhle už je celý od krve." Zeptal se mě Jamie. Kývla jsem a beze slova začala hrabat v tašce. Vytáhla jsem balíček kapesníků a podala mu ho.

"Díky." Řekl, vytáhl si jeden kapesník a balíček mi podal. "Nech si je. Kdyby náhodou." Řekla jsem mu a on se usmál.

Přemýšlím, jestli se ho zeptat, co se stalo teď nebo až po škole. Ale asi teď.

"Ehm. Co se vlastně stalo? Tedy. Jestli se můžu zeptat."

"Nasral mě, tak jsem mu dal pěstí a on mi to hned vrátil." Vysvětlil.

"A čím tě nasral?" Zeptala jsem se ho, ale on se jen zasmál.

"Co je?" Divila jsem se.

"Je divný slyšet od tebe sprostý slovo."

Protočila jsem očima. "Pořád jsi neřekl, čím tě naštval."

"Nadával ti."

"Počkej tys mu dal pěstí kvůli mně?" Tak to bych nečekala. Někdo se pral za moje školní já.

"Slečno Smithová, přestaňte se vybavovat s panem Williamsem a jděte mu pomoci otřít tu krev na chodbu k umyvadlu." Napomenul mě učitel. Povzdychla jsem si rychle jsem si hrábla do batohu pro nůžky a vstala ze židle. Jamie udělal to samé, kromě těch nůžek.

Vyšli jsme na chodbu a zamířili k umyvadlu, u kterého jsme se zastavili. Vzala jsem nůžky a vyhrnula si svetr, pod kterým mívám vždy ještě obyčejné tílko. Odměřila jsem si jak asi velký kus odstřihnout a šmikla jsem do tílka.

"Co to děláš?" Divil se Jamie.

"Něčím ti to musím utřít." Řekla jsem a mezitím jsem dostřihla kus tílka, přičemž jsem se řízla do břicha nůžkami. "Do prdele."

"Ty jsi jelito." Zasmál se Jamie, vzal papírový ručník a otřel mi krev na břichu "jsi hubenější než vypadáš," dodal.

"To je milý." Zasmála jsem se.

"Nemyslel jsem to zle."

"Pozor." Řekla jsem tiše a spustila jsem na ustřihlý kus mého tílka vodu.

Přistoupila jsem k Jamiemu a opatrně přiložila látku na jeho roztrhlý ret. Zasyčel, ale neucukl. Vím, že se mi pořád dívá do obličeje, ale já mám celou dobu pohled upřený na jeho rty.

Začíná mi to lézt na nervy. "Co je?" Zeptala jsem se ho a navázala oční kontakt.

"Máš divný oči." Vypadlo z něj.

"Divný?"

"Jo. Jako by byly umělý. Jako kdyby v nich nic nebylo." Po téhle větě jsem se vrátila pohledem zpátky k jeho rtu.

"Bolí to?" Zeptala jsem se.

"Trochu."

"Neměl si ho mlátit."

"Neměl ti nadávat."

"Nechápu proč mě furt bráníš."

"Vadí mi když někdo někomu nadává nebo se mu směje, když za to nemůže."

"Máš rozseklý i kloub." Řekla jsem když jsem si všimla jeho ruky.

"Jo. To je asi od té rány." Řekl a opláchl si ruku od krve.

"Počkej. Usuš si tu ruku." Udělal tak a já vytáhla z kapsy náplast.

"Proč máš v kapse náplast?" Zasmál se Jamie.

"Ty jsi neviděl co jsem před chvílí udělala s nůžkami? Nosím je všude."

"Máš jich víc?" Zasmál se, když jsem mu přelepovala ruku, místo odpovědi jsem přikývla.

"Dej mi jednu." Divně jsem se na něj, ale podala jsem mu náplast. Klekl si přede mě a vyhrnul mi svetr. Zalepil mi ránu od nůžek a stoupl si. "Díky." Zasmála jsem se. Šli jsme do třídy a sedli si na místo.

...

Konečně poslední zvonek a já jdu ke skřínce.

"Katarino? Nechtěla bys mě doprovodit k obchoďáku? Bydlíš kousek od něj, ne? Že bys nešla sama." Objevil se u mě Jamie.

"Promiň, ale dneska nejdu kolem obchoďáku a celkem pospíchám." Snažila jsem se vymluvit.

"No tak. Prosím." Zaškemral.

"Promiň, ale nejde to." Zavřela jsem skřínku a rychle odešla ze školy. Hned jak jsem přišla domů jsem se převlékla, umyla si obličej, nasadila brýle, rozpustila vlasy a šla k obchoďáku, kde už čekal Jamie. Jak překvapivé, že?

"Ahoj, Kattie." Usmál se na mě.

"Ahoj. Kam půjdeme?" Úsměv jsem mu oplatila.

"Nezajdeme na milkshake?" Navrhl.

"Mohli bychom." Usmála jsem se a vydala se do obchoďáku.

Objednala jsem si vanilkový a Jamie čokoládový milkshake.