Live? Or die? 2

Omlouvám se.

Matty: Byl jsem tak naštvaný, že jsem ani neměl náladu provokovat Andy. Prostě jsem se jen po chvíli sebral a odešel z místnosti. Bylo tu pro mě dusno. Chtěl jsem jít na krátkou procházku. Zůstal jsem venku až do večera. Měl jsem alespoň čas trošku přemýšlet. Přemýšlet o sobě. O tom jaký jsem byl.. a o tom jak se chovám teď. Pro všechny to zřejmě musí být dost velký šok. Už je to dlouhá doba co jsem se takhle nechoval. Zajímalo by mě jestli je to Lile líto. Mně určitě ano, i když si to nechci připustit k tělu. 

V kapse mi zabrněl telefon, když jsem byl pryč už dost dlouho. Byl to Luke.

,,Jo?.."

,,Uff.. žiješ. Alespoň to je dobrá zpráva. Nechceš mi říct, co to má znamenat?"

,,O čem to mluvíš?"

Zeptal jsem se pro jistotu, i když jsem měl nějaké to jisté tušení. 

,,To s Andy. To snad nemyslíš vážně.."

,,No co?.."

Zamumlal jsem do telefonu, jakoby se to mě netýkalo. 

,,Řekni mi že ji můžu pustit.."

Dost dlouho jsem neodpovídal a přemýšlel. Došlo mi, že to asi není pro Andy moc fér. Přeci jen mi nic neudělala. Svým způsobem jsem na sebe byl naštvaný, protože jsem zase myslel jako Matty, který se choval jako normální klidný člověk. 

,,Dobře.. můžeš ji pustit.. dveře nejsou zamčený a klíče jsou položeny na stole v té místnosti s Andy."

Neříkal jsem to sice moc s radostí, ale věděl jsem že takhle je to správné. 

,,Díky.."

,,Luku?"

,,Jo?.."

,,Kde je.. ona?"

,,Lila?.."

Kývnul jsem, ale v té chvíli jsem si neuvědomil, že mě nevidí.

,,Myslíš Lilu?"

,,Jo.."

Probral jsem se z nějakého jiného světa. 

,,Je tu.. s námi.. Se mnou a s Matesem.."

,,Málem jsem ho zabil."

Vypálil jsem při našem rozhovoru. Myslím, že mu málem spadnul telefon."

,,Cožeee??!!!" 

,,Málem jsem zabil Matese."

V klidu jsem mu to zopakoval.

,,Mates mi nic takovýho neříkal!"

,,Je to kámoš.. Jdu domů. Musím se mu omluvit. Uvidíme se. Čau."

Řekl jsem a nečekal na odpověď. Potřeboval jsem jen prostě vidět všechny mé zbylé přátele. A hlavně jsem se potřeboval omluvit  Matesovi, Andy.. a myslím že i Lile..Všichni si mou omluvu zasloužili. 

,,Jsem doma.."

Řekl jsem klukům, když jsem otevřel dveře. Oba kluci neklidně seděli na židlích. 

,,Víte.. já.. chtěl bych.. omlouvám se.. choval jsem se jako vůl."

Mates ke mně přišel a podíval se mi do obličeje. Pak zvedl svojí ruku a pořádnou mi ubalil. Nevrátil jsem mu to. Vím, že jsem si to naprosto zasloužil. Poté jsme se na sebe koukali asi minutu.. ale objali jsme se. Měl jsem pocit že jsem to s Matesem už vyřešil.

,,Jsi hroznej hajzl víš to?.."

Říkal mi do rameno Mates, když mě chlapsky objal. Usmál jsem se sám pro sebe.

,,Vím.. vím.."

Lila seděla na posteli s Andy, kterou měla přitisknutou k sobě na hrudník a pevně ji objímala. Došel jsem k nim a Lila mi věnovala dokonce jeden pohled. Andy se na mě radši ani nekoukala. Byla jen zachumlaná do Liliina hrudníku. Andy jí byla vděčná. Zachránila ji. Pomohla ji. Ale já jsem ji stejně dostal zpátky. 

,,Omlouvám se.."

Řekl jsem jak nejvíc smutně jsem v této šťastné situaci dokázal. Ona se na mě znechuceně podívala.

,,Myslíš si, že jedno promiň všechno napraví? Že ti odpustím to co všechno jsi mi za celej můj život udělal?? Opravdu si to myslíš? Jsi na omylu. Mého odpustění jen tak nedosáhneš. 

****

Ahoojte :P

Jak se vám líbí tato část? Doufám, že ano:3

Napiště mi do komentářů, jestli si myslíte, že je správné že Lila odmítla Mattyho omluvu? :O

Mějte se, byeee :*