Live? Or die? 2

Útěk

Matty: Jsem zase sám na pokoji, kde čekám, že se jednoho dne možná stane zázrak. I když je to hloupost. Už tři roky na zázraky nevěřím. Není se čemu divit.

Už zítra budu na svobodě. Ten pocit je tak krásnej, že jestli se mi splní, pokusím se začít novej začátek. Když mi s tím Tyns pomůže. Tenhle začátek pravděpodobně nebude tak bezstarostný, jako byl před třemi lety. Žádná normální práce ani klidný život.

Začátky bývají často těžké. Chybí mi Sam. Kluci a nečekaně i Lila. Musím na ni přestat myslet jestli chci začít od znova. Hrozně rád bych se s ní naposledy rozloučil, ale ne tak, jak jsem nakonec opravdu mohl.

Chtěl bych k ní ještě jednou přijít a v tu chvíli by mi nevadilo vědět, že je to naposledy.
 Jen ji chytit za ruce a koukat se do jejich úžasných očí. Říkat jak moc ji miluju, zatímco ona by mlčela a jen mě sledovala. Pak by se usmála a zopakovala moje slova. Dodala by, že mi odpouští, všechny moje hříchy a všechno to špatné, co jsem jí kdy udělal. Nic by nebylo krásnější. Tohle rozloučení bych si přál, i když vím, že si ho nezasloužím. Z oka mi vytekla slza.

,,Prosím. Odpusť mi."

Nezvládl jsem to. To už vím. Jsem slaboch.
Mých pár slz se změnilo v nezastavitelný pláč. Byl jsem opřený o zeď a seděl na posteli. Hlavu vloženou v klíně. Nesnáším, když mě někdo vidí brečet. Musí to být naposledy. Je mi to opravdu líto lásko..

,,Odpusť!"

Čekat do večera trvalo snad věčnost. Svým způsobem tady byla věčnost každá další minuta. Poté následovala ještě horší a delší noc. Myslel jsem, že dnešní ráno někde zaspalo. Naštěstí jsem se ho po nějaké době dočkal. Pokusil jsem se tenhle den brát obyčejně jako každý jiný, ale myšlenky na útěk jsem se neubránil. Udělal jsem každodenní ranní povinnosti a pak zase jen čekal. Už jsem to uměl docela dobře. Vždycky jsem na něco čekal. Třeba teď. Čekám na oběd. 

Konečně. Čas kdy měla dorazit nastal. Jedna výhoda u Tyns. Asi fakt jen jedna..no. Možná dvě. Zaprvé, je neskutečně sexy. A zadruhé? Chodí v čas. Vždy. Jako bych to neříkal. 

Přišla snad na sekundu přesně. Doktoři ji tedy pustili dovnitř zatímco já opět seděl na posteli a čekal než se z jejich úst ozve slovo útěk. Po x letech jsem to slovo uslyšel a nastražil uši. Je pravda že polovinu věcí, které mi říkala jsem uměl a znal, vlastně mě teď tak napadlo. Proč bych nemohl zdrhnout sám i bez její pomoci? Dělá, jako kdybych nebyl tak dobrej. A já jsem tak dobrej.

 ,,Musí to být tak složitě?" zeptal jsem se s unuděným výrazem ve tváři. Mám pocit, že jsem i zíval. Asi se trochu naštvala, ale mně to bylo jednoduše ukradený.

 ,,Fajn. Jo. Vím jak.Dobře..dneska večer. Už se těším." Tohle byla má slova, které jsem při našem ,,dlouhém" rozhovoru používal. Když Tyns odešla, tak jsem zase nedělal nic jiného než ležel a čekal na večer. Na ten čas, kdy se mi má konečně změnit život. K lepšímu doufám. K životu bez ní. Tak jsem prostě jen bezvýznamně čekal.

Konečně. Je tu ten čas. Bylo deset hodin večer. Pro nás to obvykle znamená večerka. Protože mám to štěstí, můj pokoj se nachází na konci dlouhé chodby. Při večerce to probíhá asi nějak takhle:

 Hlídač chodí po chodbě a zamkne všechny pokoje. Samozřejmě nejdřív zkontroluje, zda jsou všichni v posteli a zhasnou světla. Přesně tak. Jako malým dětem. Pak už jen chodí po té chodbě až do rána. Má klíče od všech pokojů a minimálně jednou za noc by se za námi měl přijít podívat a zkontrolovat jestli všichni spí, jenže je moc línej a vůbec nic ho nezajímá. Což ale mně vůbec nevadí.

Můj plán je velice vychcaný, ale hlavně dost jednoduchý. Když jsem viděl, že se blíží čas, kdy má přesně ke mně hlídač přijít, stoupl jsem si za dveře. Neměl jsem trému nebo tak. Jsem na to docela zvyklý, přestože jsem toto dlouho nepraktikoval.

 ,,Večerka, zhasínáme!" zakřičel hlídač, a to bylo to poslední co dneska udělal. Praštil jsem ho silnou ranou přímo do spánku. Vzal jsem si od něj klíče a rychle našel dveře. Přeci jenom..jsem tu už dost dlouho, tak mi to problém nedělalo. Pak jen najít ten správný klíč.

 ,,Mám ho." řekl jsem si neslyšitelně pro sebe. Odemkl jsem dveře a na silnici stálo známé černé BMW. Okamžitě jsem k němu přiběhl a nastoupil vedle řidičky.

 ,,Dobrá práce spolupachateli."

 Usmál jsem se na ní nefalšovaným úsměvem a konečně jsme odtud odjížděli pryč. Za novým životem.

****
Ahojky!

 Takže další část je na světě. 

Asi by vyšla později, ale nechtěla jsem vás tak dlouho napínat, když už je dopsaná. Doufám, že se vám část líbí! :3

Pro Mattyho to byla docela hračka, že? :P