Live? Or die? 2

Poslední týden.

Matty: Díval jsem se na ní, jako na záchranu, i když jsem věděl, že si ani můj pohled nezaslouží.

,,Co ode mě chceš? Nic nemám." řekl jsem na rovinu. 

,,Máš sebe a to mi bohatě stačí. Já totiž moc dobře vím, jaký jsi uvnitř. Čím teď procházíš a jak se cítíš."

  Nemáš ani ponětí o tom, jak se cítím. Ty jsi jen bezohledná svině, která ničí lidem životy! To jsem si ale nechal pro sebe. Přeci jenom. Může mi pomoc dostat se odsud. To co bude dál záleží jen na osudu. A že trpím depresí a dalšími žvásty doktorů? Na to jsem okamžitě zapomněl. Třeba mi opravdu dokáže pomoct.

,,Nemělo by být tak těžký dostat tě odsud když budeš spolupracovat. Můžeme být spojenci. Nemusíš být jen můj dodavatel jako dřív. Nám dvou by to dohromady šlo určitě výborně." 

Asi by dost ráda ještě vykládala nějaký ty nesmyslný kraviny, které mi byly opravdu fuk. Já chtěl jen jedno. Utéct.

 ,,Fajn, fajn. Domluvíme se později. Až mě odtud dostaneš, můžeme se začít o něčem jako je spolupráce bavit."

,,No samozřejmě, tohle je ten starej Matty!" vypískla radostně.

,,Ten je už ztracenej. Toho už nikdo nikdy nenajde." zamručel jsem.

Vlastně má vážnost byla jen kvůli tomu, že mě nebavilo poslouchat její kecy o tom jak si budeme rozumět a jací velcí přátelé se z nás stanou. Chová se jako úplné neviňátko.

,,Kdy začneme s plány na útěk? Teď?" ptal jsem se jen na ty nejdůležitější věci.

 ,,Přesně za týden v tenhle čas. Přijdu v půl páté odpoledne a domluvíme se na okolnostech." 

 Zbláznila se? Týden?? Nechtěl jsem, aby šlo poznat že jsem v rozpacích.

,,Jo, fajn." řekl jsem jednoduše a akorát otevřel bez zaťukání dveře doktor.

,,Návštěvní hodiny právě končí. Prosím odejděte." 

Mrkla na mě jedním okem a bez pozdravu odešla pryč. To je mi slušné vychování.

Ubíhalo to pomalu. Jen samé nesmyslné prohlídky a žádné nové informace. Často na chodbě potkávám hezké sestřičky. Jednou do týdne mě ošetřuje a pozoruje jedna fakt hezká sestra. Ignorujeme se navzájem. Skoro na mě nepromluví. Jsem jí úplně ukradenej. Jen si něco zapisuje do nějakého sešitu. Jak říkám, pozoruje mě. 

Protože je tu předposlední den kdy tu jsem a tudíž poslední prohlídka od ní, chci si povídat.

,,Lehněte si tu." řekla svým krásným vysokým hlasem, jako vždy.

 ,,Pojďte si lehnout se mnou." pokusil jsem se flirtovat. Ona se usmála, což pro mě bylo dobré znamení. Zůstal jsem stát a čekal na odpověď, nebo na to až si taky lehne. 

,,Tak bude to?" 

Byla už docela nedočkavá, a tak jsem si alespoň sedl.

 ,,Lehnout prosím." zopakovala svoje přání. Přišla ke mně blíž a chtěla mě položit. Dotkl jsem se její teplé ruky. Pokývala hlavou na obě strany. Když jsem ji za ruku ale chytl rychle se odtáhla.

 ,,Co to děláte?!"

Zakýval jsem rameny.

 ,,Prosím, jen si o vás potřebuji ověřit pár informací."

 ,,Není to důležité.  Já nejsem důležitý. Proč to děláte?"

 ,,Ráda pomáhám lidem. Dělá mě to šťastnou. Už jsme naší metodou vyléčili nespočet lidí. A doufám, že se nám to povede i u vás."

Lehl jsem si.

 ,,Mohu se vás zeptat na jméno?"

To byl náš nejdelší rozhovor za ty tři roky co jsem tu strávil. Ona je tu tedy asi jen rok a půl. Dříve tu byla jedna nepříjemná sestra. A jsem rád, že tu teď mohu být s ní.

,,Pro vás jsem doktorka Lingestonová." 

Líbí se mi jak mluví. Tak vážně, ale zároveň mile. Nedá se jen tak oblbnout. Věřím, že bude ještě sranda. Slečno Lingestonová.

****
Ahojky! Po týdnu je tu další část!
Vím že je to docela dlouhá doba, ale nálada ke psaní moc nebyla. Doufám, že vás příběh baví:3