Live? Or die? 2

Snídaně

Matty: Díval jsem se na tu velkou vilu. Znal jsem ji moc dobře. Správně. Rád bych si ji nepamatoval.

.,,Tak půjdeš? Nebo si chceš ustlat v autě?" kárala mě.

Hodiny ukazovaly už 22:10.

 ,,Jojo, jdu."

 Moje mysl ještě pořád panikařila, ale snažil jsem se to nevnímat. Otevřel jsem dvířka od auta. Venku nebylo největší teplo na tričko, ale dalo se to vydržet. Přeci jen v listopadu by v tričku už moc lidí v noci z baráku nevyšlo. Počkala na mě u dveří. 

,,Tvůj pokoj je o dvě patra výš. Poslední zleva." řekla ještě a teprve potom odemkla. Když jsme vešli,  světla se automaticky rozsvítila. Na tohle bych si zvykl docela rychle. Pomyslel jsem si a podvědomě se usmál.

,,Dobrou." tímhle jedním slovem, jsem se vyhnul dlouhému proslovu, který mě tak či tak zítra čeká. Sebral jsem se a rychlými kroky se odebral do svého nového pokoje. I tam se rozsvítila světla sami od sebe. Po mé pravé ruce se nacházelo zrcadlo. Došel jsem k němu a podíval se na sebe. Tři roky je dlouhá doba. Myslím, že jsem se docela změnil.

Mé představy a veškeré myšlenky vedly stejně jen za tou jednou. Uviděl jsem ji stát vedle sebe. Sahala mi na rameno. Podíval jsem se pomalu vedle sebe. Ach ty představy. Chci jí tu mít. Kde teď asi tak jsi.

Byl jsem utahanej z toho věčného čekání, tak jsem si lehl na postel a do chvilky usnul.
Ráno jsem se probudil na zvuky z chodby. Tedy na hlasy, které spolu komunikovaly. Ze začátku to asi bude těžké. Nikoho tu nějak neznám. A tím jedním způsobem ani nechci znát. Vešel jsem do své útulné, ale hezky upravené koupelny a osprchoval se

,,Tady se budíček asi nevede." řekl jsem si potichu, zatímco jsem se oblékal. Pak jsem vyšel na chodbu, kde už samozřejmě nikdo nebyl. Nechce se mi tu někoho hledat, ale rád bych se domluvil, na tom všem. Jak to tu probíhá a tak. 

Po dvě stě padesáti letech jsem našel jídelnu, kde bylo spoustu lidí. Na to jsem nebyl vůbec zvyklý. Koukal jsem na ně a nebyl schopen pohybu. Uprostřed byl velký stůl, kde právě snídala naše velká Tyns. Nevěděl jsem jestli nebude trapné jít k ní, když tam seděla sama. Naštěstí si mě všimla dřív.

 ,,Nemusíte na něj hned všichni zírat." řekla trošku podrážděně a pokračovala: ,,Pojď si sednout ke mně." 

Vykulené oči ostatních mě následovaly, když jsem vyrazil k jejímu stolu. 

,,Posaď se a hlavně žádný stres. Tady jsou všichni přátelé. Teď se pusť do jídla. Po snídani ti všechno vysvětlím. Vidím na tobě spoustu nejistoty." usmála se a já ji úsměv rád opětoval. Jsem docela rád, že se mě ujala. Přeci jen, bez ní by jsem teď byl pořád v psychárně.

Ze švédského stolu jsem si udělal jednoduchou snídani a chvilku čekal. 

,,Klidně jdi zatím do svého pokoje jestli chceš. Pak pro tebe přijdu, dobře?" řekla mile.

Jen jsem kývl a odebral se zpět do pokoje. Sedl jsem si na postel a vybalil si věci,  které mi Tyns už z psychárny dávno přivezla. Měl jsem to tak akorát. Vybalil jsem si poslední věc. Byla to moje fotka s Lilou. Akorát zaťukala Tyns na dveře. 

,,Jdeš ty ven? Nebo já dovnitř?"

 Měla asi dobrou náladu, že tak vtipkovala.

 ,,Už jdu." odvětil jsem rychle. Na pár vteřin jsem se ještě  na tu posvátnou fotku zadíval, a pak otevřel dveře Tyns.

****
Ahojky. Já vím, tato kapitola není moc záživná, ale to někdy tak bývá. Příští část snad už bude:3
Doufám, že se příběh zatím líbí:3
Paa :*