Live? Or die? 2

Jako ona.

Matty: V té chvíli jsem myslel, že vytáhnu bouchačku a okamžitě ji zastřelím. Měl jsem takové nervy. Až moc velké.

,,Otevři ty dveře, nebo je vykopnu. Mám dost velkou sílu na to, abych to udělal. Nechtěj mě neštvat!!" 

Stejně se jí to už povedlo. Pořád jen mlčela, a já byl naštvaný pořád víc a víc.

,,Fajn, řekla jsi si o to." řekl jsem spíš potichu pro sebe, ale možná to slyšela.
Vykopl jsem dveře hned napoprvé. Uviděl jsem ji skrčenou v koutě, do kterého bylo stejně dobře vidět. Koukala se na mě vystrašenýma očima, které byly plné slz. 

,,Proč to děláš? Proč se schováváš? Mohli bysme spolu vycházet. Mohlo by vše v pořádku." křičel jsem.

,,V pořádku?" řekla potichu s pohledem koukající se na své nohy. Zvedla hlavu a v očích jsem uviděl hněv.

 ,,V pořádku?! Nic nebude v pořádku!! Vycházet s vrahem nebudu! V pořádku by to bylo, kdybych mohla dostudovat. Žít si svůj život! Nedělat to, co si umane nějaká ženská!! Nebýt tady, ale opravdu žít! To znamená, že je všechno v pořádku! Tohle s tím nemá nic společného! Ani kapičku štěstí tady nemám! Budu se schovávat! Budu utíkat! Dokud se mi to jednou nepovede! Nebudu tu!"

Plakala, křičela a rozhazovala rukama. Netušil jsem, že by mohla mluvit, křičet, takhle nahlas. Jen jsem na ní koukal. Byla udýchaná. Mluvila hrozně rychle a měla vztek. Chtěla si ho vylít. Své ruce si dala zpět před obličej a silně plakala. Nevěděl jsem co dělat, nechtěl jsem na ní ale křičet. Chápu ji. Přešel jsem k ní a pevně ji objal. 

,,Pojď do pokoje." řekl jsem co nejvíc mile a ona mě pomalu následovala. Sedla si na postel a já vedle ní. 

,,Víš..každý má nějaký sen. Příběh." Neměl jsem sílu pokračovat. Radši jsem se koukal na svá kolena, která mi v tu chvíli přišla hrozně zajímavá. 

,,Proč tu jsem?" zeptala se a zadívala do mých očí. Nevěděl jsem jak odpovědět. Neznal jsem odpověď.

 ,,Pro koho nebo pro co žiješ?"

 Pořád byla zakoukaná do mých očí, které na mě kulila. 

,,Já? Já nežiju..já jen přežívám."  sdělil jsem jí.

,,Povíš mi svůj příběh?" vyptávala se dál.

,,Můj? Jsi si jistá, že ho chceš vědět?"

 ,,Ano!"

 Mírně jsem se usmál. Nikdy se mi nestalo, že by mě někdo doopravdy vyslechl. Přeci není nikdo koho by můj život, můj příběh zajímal. A docela mě potěšil i její úsměv.

 ,,Mám nápad."

 Hodila po mně tázavý pohled.

 ,,Každý večer na konci dne ti řeknu kousek mého příběhu. Alespoň tu takhle se mnou déle vydržíš, a možná ti dokážu i to, že nejsem tak špatnej člověk za kterého mě teď máš. 

,,Nezní to jako špatný nápad." řekla.

 ,,Ale tohle bude odměna. Na oplátku od tebe chci, abys mi už neutíkala a nedělala blbosti. Dám na tebe pozor a nikdo ti neublíží. To ti slibuju. Jen, budeš mi muset alespoň částečně věřit. Kývla a podle všeho to měl být souhlas. 

,,Začneš dnes?" byla zvědavá. 

,,Nejdřív se zajdu na něco zeptat Tyns a když to vyjde, zajdeme na večeři."  Byla hubená a určitě hladová. Nevím, jak se tu o ta děvčata starají. Snad se o ní alespoň budu moc postarat já.

Zaťukal jsem na místo, kde by se měla Tyns nacházet. Ihned otevřela dveře. Měla na sobě župan. Vůbec bych se nedivil, kdyby tam nebyla sama. Což je jí dost podobný. 

,,Co chceš?"

 Byla celkem udýchaná a rozcuchaná. Musel jsem v sobě zadržovat smích. 

,,Můžu jít s mou služkou na večeři?"

 Znechuceně se na mě podívala, a pak pravila: ,, Je to na tobě. Zakázat ti to nemůžu, ale oni dostávají něco k jídlu. Nic ti nezakazuji, pokud na tom tak trváš." 

,,Díky." řekl jsem jen a rychlým krokem šel zpátky do pokoje. Otevřel jsem dveře a ona se koukala z okna. Pro sebe jsem se usmál a něco mě napadlo. 

,,Andy?"

 Otočila se a asi se i lekla. 

,,Běž se vysprchovat." 

Jen lehce kývla a přesunula se do koupelny. Zavřela dveře a já přešel k vysoké karamelové skříni. Měl jsem tam své věci, to ano, ale něco málo mi zůstalo i po Lile. Chvíli jsem v té skříni štrachal a nakonec vytáhl šaty. (viz obrázek) Připravil jsem ji všechno oblečení, které by si měla vzít na sebe. Ty šaty jsem na ní viděl tak hrozně rád. Jsou nádherné a tušil jsem, že by se k Andy výslovně hodily. 

,,J-já."

 Uslyšel jsem, jak za dveřmi Andy něco blekotá. Došel jsem ke dveřím. 

,,Copak?"

 ,,Nemám tu žádné věci." zděsila se. Otevřel jsem dveře, ale tak, abych se na ní nedíval. Něchtěl jsem ji odradit. 

,,Oblékni si to." 

Podal jsem jí spodní prádlo, ty nádherné šaty i boty.

Po asi deseti minutách vyšla ze dveří. Zůstal jsem na ní koukat s otevřenou pusou. Byla krásná. Vypadala jako ona. Vypadala jako mladá, červenovlasá Lila. Její vlasy byly rovné. Šaty jí vlály od těla a podpatky ji dělaly vyšší a to jí rozhodně slušelo.

 ,,Jsi krásná." řekl jsem a sám na sobě měl bílou košili a uplé černé džíny. Nabídl jsem jí rámě, které ona následně přijala. Myslím, že to bylo hlavně kvůli tom,u aby nespadla z těch podpatků. 

,,Prosím madam."

****

Ahojky!

 Tady je další část, tentokrát je delší a já věřím, že si jí zasloužíte. Dlouho jsem zase nic nevydala a opravdu nevím, jak to budu stíhat a jakou budu mít náladu.

 Přeci jenom píšu příběhy tři a je opravdu těžké jednou za týden vydat alespoň jednu kapitolu u každého příběhu.

 Takže doufám, že se líbí:3

Bye :*