Live? Or die? 2

Osvobození?

Matty:  Andy se nějak zvláštně zastavila a začala svítit za sebe. Vůbec jsem ji nepochopil. Zeptal jsem se ji co tam dělá. Přišlo mi to podezřelé, ale opravdu jsme neměli čas na zbyt. 

Šli jsme tedy dál tou tmavou chodbou, když jsem uviděl dveře. Jediné dveře za tu celou dobu co jsme šli. Je to ve sklepě, takže jestli to dělá jako všichni mafiáni, je dost pravděpodobné, že je tu.

Pro jistotu jsem si z kapsy vytáhl pistoli. Nikdy nemůžu vědět kdo tam je. Dal jsem znamení klukům, ať se kryjí. I oni měli radši bouchačky při ruce, kdyby se něco stalo.
Pomalu jsem vzal za kliku a pootevřel je. Nic jsem zevnitř neslyšel, a tak jsem nohou otevřel dveře dokořán. Byla tam postel, jedna malá skříňka a okno. Je mi jasné, že jsem narazil na správné místo. Jen jedno mi není jisté. Jestli právě v tomhle pokoji je Lila.
Začali jsme s kluky prohledávat pokoj. Andy jen stála na prahu dveří a pozorovala nás. Byla bílá jako stěna. Došel jsem k ní. 

,,Děje se něco..? Vypadáš.. Vyděšeně.."

,,Ne..ne.. Jsem.. V pohodě."

Snažila se mě přesvědčit, ale moc se jí to nedařilo. Nechal jsem to plavat a dál se věnoval prozkoumávání toho zvláštního pokoje.

Nadzvedl jsem polštář a uviděl jsem pod ním jakýsi sešit. Vzal jsem ho tedy do ruky a otevřel ho. Mezitím si mě všimli kluci a došli ke mně.

,,Co jsi to našel?"

Zeptal se hned Luke.

,,Já nevím.. Vypadá to.. Jako deníček.."

,,Uka!"

Řekl Mates s vytrhl mi ten sešit z ruky. Jen se podíval na pár stránek a  jeho pohled se ihned změnil.

,,Píše.. Píše si tu.. Kolik a kam dostává ran.. A je jasné.. stoprocentní, že je to Lila. Moc dobře poznám její pravopis. Říkala mi, že když píše,  je jí líto písmen uprostřed, a tak začala psát i uprostřed velká písmena. Nejen na začátku věty."

Všichni jsme na něj udiveně zírali. Nikdy nás nenapadlo, že zrovna Mates ví něco tak, důležitého.

Málem jsme si všichni upustili do kalhot, když jsme uslyšeli klíč v zámku a dupot nohou.

,,Krucinál! Do hajzlu!"

Začal jsem nadávat a přitom jsem se snažil vymyslet záchranný plán.

,,Náš plán zní.. nenechej se zabít! A nejlépe.. okamžitě zdrhej!"

Lila: Jediné na co jsem myslela bylo: Oni se dostali dovnitř, to znamená, že já se můžu dostat ven tou stejnou cestou.
Uslyšela jsem kroky! Hned mi bylo jasné kdo to je a kdo mě přišel zkontrolovat! Bez nějakého inteligentního přemýšlení jsem vyběhla z úkrytu a okamžitě tím směrem kudy jsem viděla je přicházet. 

Běžela jsem rychle a mé bosé chodidla mě bolely. Slyšela jsem jak se odrážely od země. Po nějaké době běhu jsem uviděla světlo! Bylo nahoře! Kanál? Co ten tu dělá! Oni sundali poklop a vlezli sem kanálem! Do háje! Jak se dostanu nahoru?! Začala jsem panikařit jako nikdy! Buďto se tam prostě dostanu, a nebo zemřu! Kroky jsem slyšela stále lépe! To musím zvládnout! Ne ne ne ne ne!! 

Škrábala jsem se nahoru jak to šlo! Když už jsem tam skoro byla a měla jsem hlavu nahoře, za něco jsem se zasekla! Ne.. Notak.. Prosila jsem sama sebe ať v sobě najdu ještě trošku té síly. 

Nešlo to.. Prudce jsem spadla k zemi. Můj pád musel být slyšet až na druhý straně chodby. Z očí mi stékaly slzy. Neměla jsem už sílu.. pokračovat. Zavřela jsem oči a prosila boha. Prosila boha ať mě osvobodí. Od té bolesti.. od toho všeho špatného. Copak si už nezasloužím ani zemřít? Prosím.

****

Ahojte :P 

Opravdu se snažím alespoň tento příběh psát co to jde, takže doufám, že se vám to líbí:33

Užívejte si prázdniny naplno :P

Komentujte, votujte, mějte se, byeee :*