Dcera Voldemorta

Vlak a Bradavice

Sedím v kupé a najednou zaslechnu hlas. "Ahoj můžu si přisednout?" řekla asi stejně stará dívka. "Ahoj jo můžeš" řekla jsem a usmála  se na ní. "Dobře, děkuju, jinak jmenuju se Hermiona Grangerová a ty?" zeptala se, a podala mi ruku. "Já jsem Emily Brooksová" řekla jsem, a potřásla jsem si s ní rukou. "Jak se těšíš do Bradavic?" zeptala jsem se jí "Strašně moc a ty?" optala se mě. "Hodně" řekla jsem po pravdě. Ještě jsme si povídali, ale pak nás vyrušil hlas nějakého kluka. "Ahoj neviděli jste mého žabáka, ztratil se, a já ho nemůžu najít" řekl smutně. "Bohužel ne, ale chceš ho pomoci najít?" Nabídla jsem a Hermiona začala přikyvovat. "To by bylo skvělé, děkuju" řekl a usmál se. Obě jsme s Hermionou vstaly, ona šla přede mnou, já jsem šla za ní a ten kluk šel za mnou. Nakoukli jsme do několika částí ve vlaku, ale nikde jsme ho nenašli. Pak otevřela Hermiona dveře kupé a tam seděli dva kluci. "Ahoj neviděli jste žabáka? Jeden kluk ho ztratil", ale pak změnila téma, když viděla ,že ten kluk blíže drží v ruce hůlku. začala se ho vyptávat na to, co hodlá dělat, on řekl kouzlo, ale nic se nestalo. Já jsem stála ve dveřích a ten kluk za mnou. "Jinak jmenuju se Hermiona Grangerová a vy?" zeptala se, a sedla si na volné sedadlo. "Já jsem Ron Weasley" řekl zrzoun "Já jsem Harry, Harry Potter" řekl, a mě ihned došlo kdo to je, a že díky mému otci přišli o život jeho rodiče. "A ty jsi?" řekl Harry a ukázal na mě, já jsem se jemně usmála a odpověděla jsem mu "Emily Brooksová" . Harry se na mě usmál a Ron se věnoval čokoládové žabce. "No nic mi jdeme dál, tak zatím" řekla Hermiona a my jsme šli dál. Asi po dvaceti minutách hledání, jsme toho žabáka našli. "Tak my jdeme zatím ahoj" řekli jsme s Harmionou a šli jsme se posadit do našeho kupé.

"Asi se převlíkneme do školního oblečení ne?" Navrhla jsem, Hermiona přikývla. Já jsem vzala do ruky hůlku a pomocí ní jsme si dala kufr dolů, ještě jsem kouzlem zabezpečila závěsy, aby nás nikdo neviděl. Hermiona na mě koukala s otevřenou pusou, ale potom dala si svůj kufr dolů. Vyndala jsem si mou Bradavickou uniformu a oblékla jsem se do ní, Hermiona udělala to samé. Pak jsem zavřela kufr, a nechala jsem ho na sedačce a Hermiona ho chtěla dát nahoru, ale já jsem jí pomohla. "Hermiono nech ho na té sedačce" zavelela jsem a ona ho nechala tam kde je. Já jsem vzala do ruky hůlku, a pomocí kouzla jsem dala kufr nahoru. "Jak jsi se naučila to kouzlo?" zeptala se mě. "No máma mě ho naučila" řekla jsem s úsměvem. "Aha tak to se máš, já jsem z rodiny mudlů" řekla smutně. "Moje máma je původem též mudla, a otec ten nevím toho jsem ani nikdy neviděla" řekla jsem s úsměvem. V podstatě jsem ani nelhala . "Aha to je mi líto" řekla já jsem se zasmála. "Hermi to nemusí, já jsem bez něho vyrůstala a on ani neví že existuju" řekla jsem. "Tobě to nevadí že jsi neměla šanci ho poznat?" řekla. "Ne ,nevadí, ale jako malé mi to bylo líto, když každý měl mámu a tátu, ale časem jsem si zvykla a už mi to je jedno" řekla jsem jí po pravdě. Hermiona něco chtěla říci, ale akorát jsme zastavily. Podívali jsme se na sebe, a šli jsme. Kufry jsme nechali vevnitř, protože je mají odnést skřítci. Viděla jsem obra, který řval "Prváci pojďte sem" a to křičel pořád do kola. S Hermoionou jsme se rozešli za nim.

Viděli jsme i Pottera s Weasleym, a ještě jsme viděli toho kluka s tou žábou. "Takže jelikož jste tu poprvé, tak pojedete na lodích, příští rok a taky po zbytek školy budete jezdit kočárem" řekl po chvilce obr. Všichni jsme přikývli, a šli jsme za ním. Došli jsme k velkému jezeru, kde bylo několik lodí, já s Hermionou jsme do jedné nastoupily, a k nám se přidali i Ron s Harrym. "Budeme kamarádky?" zeptala se mě z čista jasna Hermiona. "Ano a to nezávisle na tom, do jaké koleje půjdeme" řekla jsem s úsměvem. "Přesně" řekla a následně přikývla, pak se začali loďky pohybovat. Všude byla tma, pouze lucerny, které byli přidělané na lodích nám dávali světlo. Podívala jsem se na konec rybníka kde jsem zahlédla Bradavický hrad, a ano byl tak nádherný ,jak popisovala máma. Usmála jsem se a dál jsem pozorovala tu nádhernou stavbu, ve které budu sedm let žít a studovat.