Dcera Voldemorta

26 kapitola

Dneska byla schůze smrtijedů stejně tak jak je poslední dobou celkem běžné. Nevím co se tam probírá, protože to většinou nevnímám což je celkem blbý, ale Draco to poslouchá takže mi vždy řekne když se řešilo  něco dost zásadního. Jako vždy jsme se s Luciusem a s Dracem přemístily do zakázaného lesa, a šli jsme až na pozemek a ještě jsme něco probíraly no teda spíše Lucius s Dracem. Najednou jsem na sobě cítila pohled, a otočila jsem se za sebe. Viděla jsem Hermionu, která se na mě zatvářila dost zajímavým pohledem v tu chvíli jsem věděla, že se z toho nevykecám. Povzdechla jsem si, a řeka těm dvěma že musím už jít a šla jsem k Hermioně. Ona se na mě tvářila už neutrálním výrazem a já se pomalu začala bát. "Ahoj" usmála jsem se a dost jsem se bála její reakce. "Emily jako fakt ahoj?proč jsi se s nimi bavila " prskla po mě a já se nervózně kousla do rtu. "Já ti to nemůžu říct" šeptla jsem a dívala se do země . "Ty máš od začátku školního roku nějaká neustálá tajemství, a pořád trávíš s Dracem čas a už ti tolik nevadí,a celkově mě a kluky zanedbáváš nebo ignoruješ!" křikla, a já si to díky ní uvědomila změnila jsem se , a už se jim nesvěřuji vůbec s ničím. "Já ti to nemůžu říct promiň" řekla jsem a dívala se na tu zajímavou trávu pode mnou. "Jo, takže jsme nejlepší kamarádky a máme si říkat všechno, ale ty děláš přesný opak" poznamenala. "Já vím, ale věř mi že tohle ti říci nemohu " šeptla jsem. "Ne, říci mi můžeš vše jen to prostě říci nechceš čeho se bojíš ? Můžeš mi říci vše a obě to víme " řekla a pomalu začala odcházet. "Hermiono ale tohle opravdu nejde , nemůžu ti to říct" křikla jsem smutně. "Když by jsi chtěla, tak mi to řekneš a uvědom si že jsme nejlepší kamarádky šest let,  a za tu dobu by jsi mi už mohla alespoň trochu věřit! Navíc neměli by jsme je před sebou mít,  a až si vše uvědomíš jak se musím cítit společně s kluky tak se ozvi" řekla a odešla. V tu chvíli jsem nevěděla co dělat, ale je mi jasné že jsem v háji, a že jsem jí i kluky zklamala. Nasadila jsem neutrální pohled a šla do své koleje spíše jsem rovnou šla do mého pokoje. Pomocí kouzla jsem se převlékla, a vlezla do postele. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co mi řekla a nejhorší je, že měla pravdu což víme obě. pokoušela jsem se usnout, ale nešlo mi to díky té neustálé myšlence. 

Ráno jsem se probudila, a pořád nad tím vším přemýšlela. Došla jsem do jídelny a potkala jsem cestou Hermiou pozdravila jsem jí, a ona mě prostě ignorovala. Takže mi to vůbec neulehčuje, na jednu stranu se jí nedivím, ale zas je to moje tajemství. I když nevím tajemství bych měla vědět jen já, a tohle ví dost lidí takže to tajemství už moc není. Po škole která trvala snad celou věčnost jsem šla na oběd a když bych řekla že jsem toho snědla dost tak bych lhala sama sobě protože jsem se jen v tom jídle hrabala vidličkou. U čehož jsem pořád nad tím vším přemýšlela.

Ahoj snad se vám tato kapitola líbí <3