Dcera Voldemorta

12 kapitola

"To je jasné, musíme vyhrát tuto hru v šachách" řekl v klidu Ron, je alespoň pozitivní, že Ron je v šachách skvělý. Ron nejprve přemýšlel o taktice, tak jsme čekaly, a pak nám řekl co uděláme. Na začátku to pro mě bylo celkem zmatené, ale když jsem si zvykla, tak to bylo v pohodě. Sice jsme občas prohrávaly, ale přes to všechno jsme ve finále vyhrály, jen ale díky Ronovi oběti. Ron totiž nechal sám sebe vypadnout ze hry kvůli výhře. "Dobře, já s Emily budeme pokračovat, a ty Hermiono pomoš Ronovi, a pošly sovu pro Brumbála" řekl rychle Harry, a už mě táhl ke dveřím, které byli konečně průchozí. Ještě než jsme jimi prošly jsem se otočila,a viděla jsem Hermionu, jak vláčí Rona ke dveřím, za kterými následně oba zmizí. S povzdechnutím jsem s Harrym prošla těmi dveřmi, díky kterým jsme pokračovaly dál. Ocitli jsme se v malinké místnosti, kde byl pouze stůl, na kterém bylo položeno několik lahviček s lektvary, ale byl tam i pergamen. Neváhala jsem, a pergamen jsem rozevřela, a přečetla jsem si několikrát text, který tam byl napsán, a po minutce mi došel význam toho textu. "Harry tyto lahvičky jsou určitě od Snapa, ale hlavní je to, co musíme udělat. Musíme najít lahvičku, která je ta správná,a to je pouze jedna, a v jedné je lektvar, díky kterému se vrátíme nazpátek, takže ty dvě nás nezabijí, ani nepoškodí. Kdežto v tom zbytku je jed, díky kterému můžeme zemřít" řekla jsem celkem stručně. "aha" řekl, a už se natahoval po jedné lahvičce, ve které je jed. "Harry, lektvary mi celkem jdou, tak bude lepší, když riskneme můj život, všichni i ty víme, že tvůj život je cennější než ten můj" řekla jsem mu s lehkým úsměvem. On něco chtěl namítnout, ale já jsem ho přerušila "Harry ty jako jediný můžeš jednoho dne zastavit Voldemorta, a nyní Snapa, já a ani nikdo jiný to nedokážeme" řekla jsem mu né tak úplnou pravdu, ale on to nemusí vědět. Zamračil se "možná jsem ho jednou zastavil, ale to neznamená, že tvůj život není cenný" řekl, ale já jsem ho ignorovala, a už jsem čichala k jedům. Opravdu jsem ráda, že mi máma nechala několikrát čichat k lektvarům. Bylo to sice těší poznat jaký je ten správný, ale nakonec jsem ho přeci jenom poznala. "Tenhle by to měl být" řekla jsem se zářivým úsměvem "víš to určitě?" zeptal se Harry. "ano vím" řekla jsem vážně, trošičku jsem si lokla, a zbytek lahvičky jsem podala Harrymu, a pak se mi začal celý svět ztrácet před očima. Pocítila jsem, že jsem dopadla na podlahu, otevřela jsem oči, a vstala jsem ze země. Podívala jsem se na Harryho, který ještě ležel na zemi,  a pomohla jsem mu vstát. "Jsi v pohodě?" zeptala jsem se ho tiše "jo jsem a ty?" zeptal se "jo už dobrý, asi by jsme měli pokračovat" řekla jsem, pouze přikývl, a  my jsme šli cestou dál. Když už jsme byli skoro v místnosti, kde byl asi poslední úkol, začala Harryho pálit jizva, což se mi za žádné okolnosti nelíbilo. Dostaly jsme se po schodech až úplně dolů bylo tam zrcadlo z Erisedu, ale před ním byl muž s turbanem na hlavě, ihned jsme pochopily, že Snape je v tom nevině, a že to je Quierrell. Otočil se směrem na nás, a začal říkat Harrymu nějaké řeči, a mě zcela ignoroval. Po chvilce se ozval hlas, který nakázal Quierrellovi, aby Harry šel k tomu zrcadlu. Quierrell použil  na Harryho kouzlo, a on díky kouzlu šel k zrcadlu, a zastavil se před ním. Chtěla jsem zasáhnout, a pomoci Harrymu, ale Quirell si uvědomil, že tu jsem. "malá Brooksová, copak tě rodiče neučily, že je neslušné poslouchat cizí rozhovory?" řekl mi hnusně, ale díky mým genům se mě to nedotklo. "ano, má máma mě to učila, ale ten rozhovor jste tvořil pouze vy, a Harryho jste pouze začaroval, aby šel k tomu pitomému zrcadlu" vyštěkla jsme na něj né zrovna pěkně. "nedovoluj si ty mudlovská šmejdko" zavrčel nepříjemně, já jsem se zasmála "možná to víte a možná ne, ale spíš ne, ale já nejsem žádná mudlovská šmejdka. Jsem z čistokrevné rodiny" řekla jsem, když jsem se dosmála. "ty hlupáku, teď se nevěnuj nějaké žačce, teď by jsi se měl věnovat Potterovi, který u má ten kámen ve své kapse" křikl znova ten hlas. Já jsem pohledem vyhledala Harryho, a ten začal couvat. "Chci  s ním mluvit" řekl nepříjemně ten hlas "můj pane, nemyslím si, že je to moc dobrý nápad, jste ještě vyčerpaný" řekl Quirrell, a já jsem si teprve teď uvědomila s kým mluví. Mluví s Voldemrotem alijas s mým otcem. "musíme zmizet" zašeptal mi Harry do ucha, přikývla jsem, ale Quirrell pomocí kouzla zavřel dveře, teď už nezbývá nic jiného než li zdržovat, dokud nepřijde Brumbál. Quirrell si začal rozmotávat svůj turban, a následně se otočil, a mě se naskytl pohled na tvar obličeje mého otce. Já jsem se ho upřímně nebála, ale nevím jak je na tom Harry. "Konečně se opět setkáváme Harry Pottre" řekl pohrdavě, ale pak se zvláště podíval na mou osobu, ale né tak jako na Harryho, možná se podobám až moc mámě, ale za to hold nemohu. "zvláštní někomu se podobáš, někomu koho jsem dřív znal" podotknul "jaké že máš to příjmení?" řekl "proč? nemusím ti ho říkat" řekla  jsem nasupeně, a je mi jedno, že jsem mu začala tykat. "nějaká drzá, cruciatus" křikl, já jsem měla hůlku v kapse hábitu, a tak trochu jsem si neuvědomila co dělám, tak jsem díky kouzlu udělala kolem mě bariéru, tudíž mi to kouzlo nic neudělalo, ale za to se Harry a Voldemort dozvěděly o tom, že umím čarovat bez hůlky. "Emily to jsi mi neřekla, že umíš čarovat bez hůlky" křikl po mě Harry "jo promiň" řekla jsem, a podívala jsem se na mého otce pohled, byl zaražený.   "pokud vím, tak jediný kdo umí kouzlit bez hůlky jsem já" řekl naštvaně až nevěřícně. "tak asi ne" řekla jsem s pokrčenými rameny, a teď se projevila má provokace, ale s tím nic nenadělám. "to vidím" řekl nasupeně, a začala kouzelnická bitva mezi námi třemi. Pak ale zařval můj otec nějakou kletbu na Harryho, která ho odmrštila na zem,  a no nemohl to být příjemný pád  protože spadl na schody, a kámen mudrců mu vypadl z ruky. V tu chvíli jsem se chtěla rozeběhnout, ale zastavilo mě kouzlo mého táty, a ano je divné říkat, že je to můj táta, ale on to naštěstí neví. "Tak Potter už odpadl ty nemusíš, jen odejdi, a nech ten kámen, abych si ho vzal, a nic se ti nestane" řekl mi, provokativně jsem naznačila rukama že dobře, otočila jsem se, a udělala jsem několik kroků do předu, a rychle jsem se otočila,a vyslala jsem kletbu crutiatus. V tu chvíli se rozevřely dveře, v nichž stál Brumbál, můj otec si nevšiml vyslané kletby, a to ho zničilo, ne teda jeho, ale tělo Quierrella. Já už jsem byla tak vysílená, že jsem spadla do bezvědomí na tu tvrdou zem.

Ahoj snad se vám příběh pořád líbí, vím že to bylo jinak /např, ten konec/ ale napadlo mě, že bych ho udělala jinak, aby příběh byl originálnější snad vám to nevadí :)