Vlčí srdce

Šok

David tam jen tak stál a díval se na Angelicu, které teď po tvářích stékali slzy. Byl naprosto šokovaný jako v podstatě my všichni, kromě Sama, ten vypadal docela v pohodě. David ze sebe dlouho nemohl nic dostat. Vypadal tak něšťastně, nikdy jsem ho takového ještě neviděla.

-"Jaks mohla...." Nakonec nevěřičně zašeptal a nepřestával se na ní upřeně dívat.  Angelica si klekla na zem a dlaněmi si zakryla tvář a nepřestávala brečet.  

-"Nechci přerušovat vaše drama, ale využiju okamžiku dokud jsi klidný. Teď máš na výběr, buď tu zůstaneš, vyslechneš co po tobě chci, zároveň si o všem pokecáš s Angelicou, jsem si jistý, že ti to mile ráda všechno poví a nebo teď vypadneš a nic se nedozvíš." David se na něj zamyšleně otočil. Najednou mu vrazil zase pěstí.

-"Mám lepší nápad já vypadnu s Angelicou a Andy a jestli na mě ještě jednou něco podobnýho vyzkoušíš a nedej bože šáhneš na Andy tak jsi fakt mrtvej." Sam teď ležel na zemi a už z toho nebyl takovej vysmátej jako předtím. David šel ke mně, vzal mě za ruku a potáhl pryč. Všichni tam jen stáli a sledovali to. Ohlédla jsem se na Kadri, Nikol a Dana a doufala, že je ještě někdy uvidím.  David se najednou otočil.

-"Ty jako nejdeš nebo co? " Zavolal na Angelicu. Ta se rychle zvedla a doběhla nás. To je zvláštní, že se potom David tak rychle vzpamatoval. Mě to ještě vrtalo hlavou. Teď jsme šli po nějaké silnici.

-"Kam jdem?" Zeptala jsem se po chvíli.

-"Pro auto. Nebo chceš domů pěšky?" Otočil se na mě a ušklíbl se. Byla jsem ráda, že je úplně v pohodě, ale bylo to fakt divné. Angelica šla jen mlčky za náma a taky vůbec nechápala.

-"Ne. Myslela jsem, že bys mě mohl vézt na zádech." Vyplázla jsem na něj jazyk. 

-"Tak na to zapomeň." Zasmál se. Pomalu jsme došli k velkému domu. Vypadal fakt luxusně. Přešli jsme přes celou zahradu a namířili hned ke garáži. David jí začal otevírat a já na něj vytřeštila oči.

-"Co to děláš? To jdeš vykrást auto??" Pološeptem jsem na něj spustila. On jí otevřel a předemnou se zablýsklo krásně naleštěné černé, sportovní Porsche. Otočil se na mě a šibalsky se usmál. 

-"Ale jdi ty. Je to dům mých rodičů. Neměli by teď být doma." Kolik musejí mít sakra peněz? Vždycky jsem si o takových rodinách myslela, že jsou zazobaný a jejich děti jsou rozmazlený fracci, ale David takový vůbec nebyl. 

-"Dokonalý! Jsou tu ale jen dvě místa. Nevejdem se tam." Prohodila jsem.

-"No vždyť jo. Angelica půjde pěšky. Nebo ne, já jí přivážu k autu a potáhne se za ním. Doufám, že uběhne 250 kilometrů za hodinu. Co myslíš? Škoda, že nemáme osobní letadlo, to by byla větší prdel." Rozčíleně se na ní podíval. A ona jen sklopila oči. Já jsem to nijak nekomentovala, protože ho chápu. Pak otevřel další garáž, ve kterém stálo luxusní Volvo. Já jen šokovaně otevřela pusu. Kolik jich ještě maj.

-"Tak co tohle? Líbí se ti? I když to není Porsche tak aspoň nejbezpečnější auto co existuje." Usmál se. 

-"Je úžasný!" Vrhla jsem se k němu.  Po chvíli už jsme v něm všichni seděli a jeli po dálnicí směrem do Carolíny. Byla jsem z toho všeho tak unavená, že jsem po chvíli usla. Když jsem se probudila tak už jsem ležela ve své posteli. Vůbec jsem nevěděla kolik je hodin a jaký je den. Cítila jsem se úplně zlámaně. Rozhlédla jsem se jestli tu není nikde David. Když jsem se ujistila, že tu nahoře nikde není tak jsem sešla dolu po schodech. Už tam na mě čekali rozčílený rodiče. 

-"Máš zaracha dokonce roku." Vyštěkla máma. 

-"Jo a toho Davida už vedle tebe nechci vidět. Shodli jsme se s ním na tom, že mezi váma dvouma je konec a proto nechci aby jsi ho vyhledávala, stejně to bude k ničemu, protože se už odstěhoval pryč. A jen abys věděla on sám to navrhl a myslel to vážně. Ale dneska tě přišel navštívit Marek a myslím si, že on je ten..." 

-"Nesnáším tě!" Zařvala jsem na tátu a nenechala ho to dokončit. Rozbrečela jsem se a vyběhla nahoru do pokoje. Zabouchla jsem dveře a svalila se na postel. Měla jsem hysterický záchvat a nevěděla jsem co mám dělat. David mi to prostě nemůže udělat. Rychle jsem začala hledat svůj mobil a když jsem ho našla tak jsem zbrkle začala vytáčet jeho číslo. 

-"Je nám líto, ale číslo je buď vypnuté nebo nedostupné." Zaznělo v telefonu. Odhodila jsem mobil a zase se svalila v breku na postel. Nechci žít.

Tak tady máte konečně další kapitolku a doufám, že se vám to líbilo a bavilo vás to :))) Hrozně mě zajímají vaše názory a pocity ohledně toho příběhu a momentálního děje proto budu moc ráda pokud se vyjádíte do komentáří. Pokud se vám to líbilo tak budu moc ráda za vote děkuju! :))