Vlčí srdce

7.2K 162 22
                                    

Běžím zimním lesem vůbec nevím kam a hlavně jak daleko už jsem uběhla, studený vítr mi fouká do obličeje a já už vůbec necítím prsty na rukou, každou chvíli mně švihne nějaká větvička do obličeje až mě z těch škrábanců palí celý obličej. V hlavě se mi honí dnešní večer... Všechno to začalo tím, že jsem šla se svým klukem na Vánoční večírek, který pořádala naše střední škola, nechtěla jsem tam jít, protože jsem neměla náladu s kým koliv se bavit a něco podnikat, ale Marek mě přemluvil, že bude sranda a že si to oba skvěle užijeme a navíc je to náš poslední večírek v téhle škole pak už následuje vejška takže si to musíme pořádně užít. Když jsme dorazili do školy tak tam bylo hrozně moc lidí, všichni se dobře bavili, většina lidí tancovali a ostatní buď popíjeli nějaký punč v plastových kelímkách a nebo se cpali různýma chlebíčkama a jinými dobrotami. Marek hned namířil za partou jeho kámošů a ja jsem se připojila ke skupince holek, který si povídali o hadrách, klucích a drbech - klasika. Já jsem se zapojila do debaty a všechno by bylo fajn kdyby nepřisla ta děvka Kamila a celý mi to neskazila.

- Hele Andreo, kam že to vlastně jdeš po maturitě?

Povrchně se zeptala aníž by jí zajímala moje odpoveď. Při tom se na mě jízlivě usmála a pohodila svými dokonale upravenými vlasy dozadu. 

- Na Oxfordskou univerzitu.

Odsekla jsem a otočila se k ní zády a snažila se jí nevšímat a pokračovat v debatě s holkama, ona si však nedala pokoj.

- Fakt? Já myslela, že jdete s Markem na univerzitu spolu... nejspíš si to rozmyslel.

To už jsem se na ní otočila a nevěřila svým uším co mi to ta blbka řekla.

- Taky, že jdem.

Pronesla jsem už ale docela nejistě.

- No, že mi před chvílí řekl, že se s rodičema plánuje někam odstěhovat a že nejspíš tenhle rok na žádnou nepůjde.

Měla jsem chuť jí vlepit pořádnou facku a vytrhat jí všechny vlasy ale ještě větší vztek jsem měla na Marka takže jsem namířila rovnou k němu a v hlavě jsem si promítala co mu mám říct. Stál v partě kámošů a něčemu se hrozně smál, když jsem k němu došla tak se na mě starostlivě podíval.

- Co se děje?

Zeptal se mě a vzal si mě stranou.

- Ne to já se tě chci zeptat co se děje. Proč mi Kamila řekla, že se stěhuješ? Řekni mi, že to není pravda a ona si to vymyslela. To mi přece nemůžeš udělat.

On se na mě však jen provinile a soucitně díval a marně se pokoušel najít slova, která by mě uklidnili. Z čehož jsem pochopila, že Kamila nelhala.

- Já ti to vysvětlím. Já.. Já jen...

Pokoušel se vymáčknout dokud jsem ho fackou nepřerušila a nevyběhla ven k autu. Do očí se mi chrlily slzy a já nemohla uvěřit, že mi to udělal. Vyběhl za mnou ale já jsem už nastartovala auto a odjela. Jela jsem domů po lesní silnici, kvůli slzám jsem jen ztěžka viděla na cestu a najednou mi přímo před autem proběhl přes silnici jelen, já jsem okamžitě trhla volantem vpravo a sjela ze silnice, prudce jsem šlápla na brzdu a zastavila se těsně před stromem do, kterého bych o zlomek vteřiny víc narazila. Vylezla jsem z auta a všimla jsem si jak po silnici jede jiné auto, bylo to auto Marka, nechtěla jsem s ním mluvit a bylo mi jasné, že si všimne mého auta. Jediné co mě v tu chvíli napadlo je utíkat do lesa.

A tak jsem se tu vlastně ocitla běžící po tmě hustým lesem. Právě jsem přemýšlela nad tím kam asi běžím a že by to už mohlo stačit, jelikož už mě to tu docela děsí, víc než rozhovor s Markem proto se nejspíš vrátím k autu, když v tom jsem zakopla o vyčnívající kořen stromu a letěla jsem nosem vpřed až jsem se rozmázla na mokrý půdě. Chvíli jsem ležela na zemi, když jsem se konečně odhodlala se zvednout a vyhrabala se na nohy tak jsem zůstala v šíleném úděsu stát a snažila jsem se ani nedýchat. Přede mnou stál obrovský sněhově bílý vlk, který na mě nehybně zíral jako já na něj. Byl tak krásny jako děsivý, měl roztřepanou, chundelatou bílou srst, která se leskla v měsíčném svitu a už od pohledu šlo vidět, že je mekká a hebká na dotek, jeho tělo bylo mohutné a svalnaté nehybně stojící v ostražitém postoji a všechna jeho pozornost byla upřená na mě v očekávání mé reakce. Jeho uši naslouchali mému dechu a jeho obrovské hnědé oči mě pozorovali se zaujetím a zdálo se mi, že i v nějakém smyslu i pobavením, byli tak přátelské a já se v nich utápěla. Šlo vídět, že nemá v plánu na mě útočit. Nevím co mě to popadlo ale začala jsem se pomalu a opatrně k vlku přibližovat až jsem byla tak blízko, že jsem se ho mohla dotknout. Pomalu jsem začala k němu vstahovat ruku v tom ale vlk najednou začenichal a podíval se do tmy za mnou. Nestihla jsem se ani otočit jak se z lesa ozval výstřel.

Tak zatím je to vše doufám, že se vám to líbilo, když tak pište svoje názory beru i kritiku. :)

Další kapitola boj o život ->>

Vlčí srdceKde žijí příběhy. Začni objevovat