Vlčí srdce

Plán

Seděli jsme nahoře u Davida v pokoji celou dobu si povídaly, a když už bylo asi 4 ráno tak už jsme pomalu usínaly, když v tom jsme najednou uslyšely bouchání v přízemí. Trhly jsme sebou a podívaly se po sobě.

-"Řekla bych, že se probral." Špitla Angelica. Rychle jsem vstala a seběhla schody. Angelica běžela za mnou. Když už jsme byly dole zastavila jsem se těsně přede dveřma do sklepa. Šíleně se otřásali od silných nárazů.  Vyděšeně jsem se podívala po Angelice a pak zase na dveře. 

-"Davide klid" Zkusila jsem k němu promlouvat. Bouchání najednou ustálo.

-"Andy?" Ozval se jeho hlas a zněl zmateně. Zněl jako kdyby to už byl ten David, kterého mám ráda. Vrhla jsem se ke dveřím a otočila se na Angelicu, která přihlížela.

-"Jsi v pořádku?" Starostlivě jsem se zeptala. 

-"Vůbec nechápu co se děje a kde to sem. A hrozně mě bolí hlava." Zase jsem se otočila na Angelicu. 

-"Myslíš, že ho to přešlo? Třeba po tom úderu?" Zašeptala jsem.

-"Já nevím. Já bych to radši neriskovala dokud nepříjde Katarína, vždyť tu za chvíli bude." Taky přistoupila blíž ke dveřím. 

-"Co se tam u vás děje? Já chci ven." Smutně jsem se podívala na Angelicu. A ta jen pokrčila rameny. Brala jsem to jako souhlas. Pomalu jsem otočila klíčem a vyčkávala. Vzala jsem za kliku a mírně pootevřela dveře, nic se nedělo. Pak jsem ty dveře otevřela celý. Stál tam a koukal se na nás vražedným pohledem, který mi naháněl strach, hned mi docvaklo, že teď jsem udělala velkou chybu. Snažila jsem se ty dveře zase zavřít, ale on je chytil rukou. Začaly jsme s Angelicou na dveře tlačit a snažit se je zabouchnout, ale on měl větší sílu a vytlačil nás. Když dveře rozevřel úplně tak jsme s Angelicou začly pomalu ustupovat dozadu a David naopak vyšel ze sklepa a nasraně mířil směrem k nám. 

-"Davide prosím, ovládej se." Hrozně mi naháněl strach. David se koutkem úst usmál.

-"Ovládat? Vážně? Tohle si posrala" Při tom ukázal na své oko, na kterém teď měl obrovskýho, zeleno-modře zbarveného monokla. Se zaťatými pěstmi to mířil přímo na Angelicu.

-"Neměly jsme na výběr, jsi naprosto neovladatelný." Zvýšila jsem hlas a začínala panikařit, nevěděla jsem do jaké míry může být nebezpečný a co nám může udělat. Byl to úplně cizí člověk, kterého jsem neznala. 

-"To ste si teda pomohly. A co takhle mě třeba nezkoušet ovládat!" Pří posledním slovu vycenil zuby a vrhl se směrem k Angelice, která stála za mnou a teď utíkala po schodech nahoru. Já jsem ho absolutně nezajímala, protože proběhl kolem mně. Běžela jsem za nima po schodech nahoru. Angelica běžela ke dveřím a snažila se vyběhnout ven. Stihla otevřít dveře, když jí David ve dveřích chytil. Nestihla jsem k nim ani doběhnout, když v tom se David chytil za hlavu a v křečích a šílených bolestech spadl na zem. Angelica od něj ustoupila o pár kroků dozadu. Když jsem k němu doběhla tak jsem si všimla, že nedaleko od dveří stojí mladá holka. Měla nataženou ruku směrem k Davidovi, probodávala ho pohledem a při tom ani nemrkala. Usoudila jsem, že to bude Katarína. Klekla jsem si k němu a položila mu ruku na záda. Nepřestával se svíjet v bolestech a křícet ať přestane. Všimla jsem si, že mu začíná téct krev z nosu. 

-"Prosím... přestaň! Vždyť ho zabiješ!" Křikla jsem na Katarínu. Ta jen přimhouřila oči a nepřestávala se na něj dívat. Nakonec zaťala pěst a zase ruku stáhla k sobě. Přičemž David omdlel. Starostlivě jsem začala hledat jeho tep.

-"Neboj se, bude v pořádku. Jeho jen tak něco nezabije. Navíc mně by ani nevystačilo sil abych ho zabila, ale to on vědět nemusí." Došla k nám a zamyšleně se na něj podívala.