Vlčí srdce

Škoda nábytku...

Rozvzlykaná jsem vběhla dovnitř a bouchla dveřma. Robin, který seděl v obýváku a znuděně koukal na televizi se na mě podíval. 

-"Co se děje?" Starostlivě se zeptal. 

-"Nic. Co tady děláš?" Odpověděla jsem a začala si rychle utírat slzy. 

-"Nemůžu usnout... co se stalo?" Vstoupl si a vypl televizi. Jeho otázka mě ještě víc rozbrečela, nechtěla jsem o tom mluvit. 

-"Nic se nestalo." Zalhala jsem, vzlyky jsem ale nemohla potlačit. 

-"Řekni mi to." Robin ke mně přistoupil blíž.

-"David.... David mě." Koktala jsem a nedokázala tu větu doříct. 

-"Co? No tak co? Uhodil tě??" Řekl Robin rozčíleným hlasem, vzal mě za ruku, kterou jsem si stírala slzy a snažil se mi podívat do očí. 

-"Co? To ne!" Ruku jsem mu zase vytrhla a otočila se zády k němu. 

-"Ježiš tak co?!" Robin z toho byl už celý na nevry. 

-"Podvedl mě s Angelicou!" Zařvala jsem a otočila se zase na něj. Po tom co jsem to vyslovila mi z toho bylo ještě hůř, jako kdybych si to teprv teď přiznala co vlastně udělal a jak moc to bolí. Tvař Robina se naplnila soucitem a žalem. Přišel a obejmul mě. To jsem teď tak potřebovala. Zároveň jsem cítila jak se jeho tělo naplňuje vztekem. Najednou se otevřeli dveře a dovnitř vešel David. Šlo vidět, že je překvapený z toho co vidí. Dramaticky povytáhl obočí. Robin mě pustil a přistoupil blíž k Davidovi.

-"Ty jsi ale takovej kretén Davide, že to snad ani neni možný." Davida to výrazně rozčililo.

-"Joooo ale hlavně, že ty jsi svatoušek viď? Vždycky jí tak ochotně utišuješ a nabídneš jí svou pomocnou ruku a rameno na vybrečení a nejen to, no prostě obětavej andílek, mezi tím co já jsem pro ní na danou chvíli nejhorší člověk na světě. Při tom ty v duchu hrozně jásaš, máš to fakt dobře vymyšlený brácho. Jenže něco ti uniklo. Je to moje holka! Tak si to už kurva uvědom!" Zařval David a výhružně ukázal na Robina. Tohle nedopadne dobře. 

-"Kdybys k tomu pořád nedával důvod, tak bych jí nemusel utišovat víš? Jenže ty jsi tak zatraceně pitomej, že to pokaždý posereš a pak se hrozně divíš, ale vždycky tě zahránilo to, jak tě měla neskutečně ráda, vždycky ti všechno prošlo. A ona ti vždycky odpustila, dala ti druhou šanci jenže teď jsi dokázal posrat i to. I to co k tobě cítila. Je to pryč. A teď něco uniká tobě "brácho" a víš co?" Zeptal se Robin a ani neočekával odpověď. David zaťal pěst a zaskřípal zuby. 

-"Robine varuju tě, zmlkni." Pronesl skrz zuby. Díval se na Robina a ani nemrkal, vypadalo to, že každou chvíli vybouchne.

-"Už to není tvoje holka. A to čeho ses tak hrozně bál se vyplnilo. Tento krát jsi jí ztratil na vždycky, svojí vlastní blbostí. A teď je řada na mně abych jí byl oporou." Robin taky zaťal pěst a přistoupil ještě blíž k Davidovi, koukali si do očí jako dva lvi, který se po sobě chystaj skočit. Hluboce jsem se nadechla abych jim něco řekla, ale bylo pozdě. David prudkým pohybem strčil do Robina a zvířecím řevem zařval přes celý barák a při tom odhalil řadu ostrých zubů. Robin proletěl celou místností a nakonec elegantně přistál na nohy. Když zvedl pohled ze země měl medově zářící oči plné vzteku. Rozeběhli se proti sobě, a když se střetli uprostřed místnosti, tak už jsem je nedokáazala od sebe rozeznat, ty pohyby byly tak rychlé, že jsem to nestíhala sledovat. Jenom jsem tam šokovaně stála a přihlížela. Po chvíli Robin silně udeřil Davida a David dopadl na skleněný stolek, který se vmžiku rozsypal na tisíce skleněných střepů, ve kterých se teď David válel. David popadl ze země kovovou nožičku od stolu stolu a namířil s tím k Robinovi.

-"Davide to stačilo!" Konečně jsem se vzpamatovala. Ani jeden mě však neposlouchal. David se s tím napřáhl proti Robinovi a už se ho chystal udeřit, ale Robin tu ránu zachytil rukou. David byl rychlejší a kopnutím do břicha svalil Robina na zem. Zase se silně napřáhl. Nemohla jsem se na to koukat. Rychle jsem přiběhla k Robinovi a postavila se naproti Davida, čímž  jsem kryla Robina před úderem. Věděla jsem, že se David nekontroluje, ale bylo mi to jedno. Riskla jsem to, i když jsem si uvědomovala, že to teď tou tyčí můžu schytat já. David těžce vydechoval a upřeně se na mě díval, ještě furt byl rozmáchnutý s tyčí v ruce. Upíral svůj kamenný pohled na mně a ten jeho surový výraz mě děsil.

-"Ustup." Vydechl. Krátkým pohybem hlavou jsem mu naznačila, že ne. Zkousl si rty a ještě víc se zamračil, nakonec vzdychl. Prudce se rozmáchl a já od něj odvrátila obličej, abych to neschytala do něj. Zavřela jsem oči. Uslyšela jsem náraz a následně rozsypané sklo za mnou. Otevřela jsem oči a otočila se. Bylo to okno... podívala jsem se na Davida, který stál předemnou a mlčky se na mě díval, v ruce už nedržel tyč. Teď byl jeho pohled plný zklamání, a... prostě se nedal popsat. Podívala jsem se na Robina, který ležel na zemi, koukal na mě a vypadal překvapeně. Najednou do pokoje přilítla Katarína s Angelicou. Rozmáchnutím ruky Katarína odhodila Davida pryč na druhou stranu místnosti. David se praštil o zeď a dopadl na zem. Zase ten naštvaný pohled...

-"Co se to tu děje?!" Zeptala se Katarína a rozhlédla se po místnosti. 

-"Ptáš se trochu brzo. Mohla jsi klidně přijít o 5 minut dřív a zachránit ten zdevastovaný nábytek. O těhlech dvou radši ani nebudu mluvit. Mám jich oba plný zuby. Jen aby bylo jasno, odteď nechci vidět ani jednoho z vás. V poslední době mám už Palsonů dost." Naštvaně jsem se obrátila na dva kluky, který se váleli po zemi. David si vstoupl jako první. Hodil po všech nenávistný pohled, setřásl ze sebe kusy střepů a odešel. Fajn. Vyběhla jsem nahoru po schodech rychle si zbavila věcia převlíkla se. Zase jsme seběhla schody dolů a namířila ven. 

-"Andy... " zavolala na mě Katarína ale já to ignorovala. Vyšla jsem ven a zamířila to k autu. Otevřela jsem zadní dveře a hodila dovnitř tašku s oblečením. Už jsem se chystala nasednou do auta, ale nakonec jsem se ještě rozhlédla. Spatřila jsem Davida, který stál opodál u lesa a mlčky mě pozoroval. Chvíli jsme se na sebe jen dívali. Z jeho pohledu jsem vyčetla hned několik pocitů... nenávist, zlost ale i lítost a výčitky svědomí. Viděla jsem, že je mu teď stejně špatně jako mně, možná, že je mu i hůř. Chtěla bych mu odpustit, ale nebyla jsem na to připravená, teď ne. Teď jsem na něj příliš naštvaná. Vlezla jsem do auta a nastartovala ho. Když jsem se po něm zase ohlédla, už tam nestál. Naposled jsem se zadívala na to místo a vyjela....

Takže máte tu další část a teď to bylo i docela rychlý a to je jako co říct :D Doufám, že vás kapitola bavila a, i když vím, že mě budete zase hejtovat, že se neusmířili ale co se dá dělat :D Takže moc ráda si přečtu vaše komentáře, i když to bude typu, že mě chcete zabít to nevadí :D Takže pokud se líbilo prosím o vote a pokud se nelíbilo tak komentář proč :D