Tajemství z minulosti✔

Realita

  Utíkala jsem temným neznámým lesem. Pořád mi byl v patách. Už ne, znovu ne! Pomoste mi prosím někdo, kdokoliv. Nechci se tam vrátit. Ale to jsem se už topila v nekonečné temnotě.

   ,,Konečně!" zaradovala jsem se ,,Už jsem se bála, že tenhle rok nikdy neskončí." poohlédla jsem se po Kateřině, po své nejlepší kamarádce, ale ta už mizela ve dveřích třídy. Popadla jsem tašku s vysvědčením a běžela za ní.

Kat, jak jí s oblibou říkám, čekala na mě před školou a netrpělivě kontrolovala každou čtvrtou vteřinu mobil.

,,To někam spěcháš?" divila jsem se s úsměvem, protože jsem moc dobře věděla důvod jejího chovaní.

,,Děláš si srandu?!" vykřikla na mě ,,Chci být od tohodle ústavu co nejdál" a obě jsem se začali smát.

,,Odpoledne platí?" vyzvídala jsem.
,,Jo jasně, ve tři se pro tebe stavím," ujistila mě ,,Tak zatím Dý!" a už byla v tahu.

Během pěti minut jsem byla doma. Mamka byla ještě v práci. Šla jsem instinktivně do ledničky. Ale ta byla prázdná. Děje se snad něco? Pokrčila jsem rameny, zavřela dveře od lednice a šla do svého pokoje v podkroví.

Já a mamka jsme bydlely ve třetím a zároveň nejvyšším patře domu, což znamenalo, že máme i podkroví. Tady dole byla kuchyň, koupelna, mamčinina ložnice a obývák. A já měla celé podkroví pro sebe!

Vyšla jsem schody a ocitla jsem se ve svém 'království'. Hodila jsem tašku do kouta, podívala se do velkého zrcadla. Hned jsem zkritizovala své dlouhé, lekce vlnité vlasy. Šla jsem do skříně, vzala první tílko a kraťasy, které jsem nahmatala a šla jsem do koupelny.
  
Umyla jsem si vlasy a ochladila se studenou vodou. Venku je tak neskutečné teplo. Léto miluju. Milují to krásné teplo, dlouhé dny a vůni prázdnin. Jediný co mi na létě vadí je, že se šíleně potim.
 
Vylezla jsem z vany, podívala jsem se do zrcádka a usmála se. Konečně jsou moje vlasy správně hnědé. Šla jsem si lehnout do postele a kouknout na další díly 'Castle na zabití'.

Crrr. Crrr.

,,Ježíši! A zrovna v tom nejlepším!" postěžovala jsem si nahlas. Seběhla jsem schody dolů a šla jsem otevřít.
,,To máš plný ruce, že nemůžeš..." otevřela jsem dveře a místo mamky tam stál vysoký muž kolem čtyřicítky.

,,Dobrý den, mohu Vám nějak pomoc?" zeptala jsem se zaskočeně.
,,Ahoj, je Jitka doma?"

Co si o sobě myslí, že mi tyká? A jak zná jméno mé mamky!?

,,Promiňte, ale my se známe?" snažila jsem se, abych zněla co nejvíc klidně, přitom ve vnitř se mi pomalu, ale jistě začala vařit krev.

,,Já jsem Jirka. Jitky přítel. Ona ti o mě nic neřekla?" pro změnu zaskočen byl teď on.

,,Jen to, že někoho má. Prosím, pojďte dál." pozvala jsem ho dovnitř, i když se mi to moc nelíbilo. ,,Mamka přijde během chvilky. Dáte si zatím něco k pití?"

,,Kávu prosím" odpověděl s úsměvem.
Dala jsem vodu vařit a s přípravou kávy jsem moc nespěchala, protože se mi nechtělo s nim mluvit.

,,Děkuji" a upil si.

,,Není za co"

,,Škoda, že se mnou nejel můj syn, určitě by jste si rozuměli. Jste stejně staří." snažil se prolomit trapné mlčení.

,,Jsem doma!" Konečně!

,,Ahoj mami!"

,,Ahoj Jitu" pozdravil jí s veselím úsměvem a hned mi naběhla husina.

,,Co tu děláš? Já myslela, že budeš čekat na letišti." jen co to dořekla se zarazila. A já věděla, že je něco špatně, hodně špatně.

,,Ty jsi jí to ještě neřekla?" divil se její přítel.

,,Ještě ne."

,,Co!? Co jsi mi ještě neřekla?!" chtěla jsem to hned vědět.

,,Budem se stěhovat" oznámila mi nejistě.

,,Cože?! Kam? Kdy?"

,,Zítra odlétáme k Jirkovi" odpověděla stále nejistě.

,,A to jsi mi to chtěla říct kdy? Zítra? 'Hele Diano, vstávej, stěhujem se k cizímu chlapovi, kterého vidím pět minut'?" ptala jsem se ironicky.

,,Můžeš mi tykat. Jsem Jirka" pokusil se odlehčit situaci, ale já ho ignorovala.

,,Vy si jeďte kam chcete! Já se nikam stěhovat nebudu!" vybuchla jsem ,,Už musím jít. Mám spicha s Kat." šla jsem si pro kabelku s mobilem a s peněženkou.

Ani jsem se neohlédla a byla jsem z bytu venku.