Tajemství z minulosti✔

Pravda

Srdce plné lásky nahradila nenávist. A proto jsem udělala, co jsem udělala. Bohužel to nevyšlo.

Sedím v šedé Místnosti. Venku je asi den, ale přes stomy sem moc slunečních paprsků neprojde.

Nevím, jak dlouho tu sedím, ale ty tři hodiny to budou. Mám hlad a žízeň, ale nedělám si naděje, že by mi něco přinesl. Možná by to bylo jen dobře. Jak dlouho člověk vydrží bez vody? Tři dny? Bude to sice pomalá smrt, ale důležité je, že se ta smrt nakonec dostaví.

Začíná mě brnět noha, ale jakmile se pohnu, tak řetězy zařínčí a to by ho mohlo přivolat. Nějak to vydržím.

Vydržela jsem tu... Jak dlouho tu vlastně jsem? Měsíc? Dva? Půl rok? Nemám nejmenší tušení. Po prvním týdnu jsem přestala počítat.

Co asi dělá máma? Nebo Kat. To je jedno. Moje naděje, že je někdy uvidím, zmizela ve chvíli, kdy mě chytil na útěku.

Ani pořádně nevím, jak se mi to povedlo. Prostě jsem povolila šrouby nehty, rozbila okno a dala se na útěk.

Jak dlouho jsem to plánovala? Asi celou dobu, co tu jsem. A jak dlouho jsem na tom pracovala? Možná stejně dlouho.

Ale už jsem to vzdala. Nemám naději na útěk a návrat. Návrat... Jaký by bylo se vrátit? Hledají mě? Nebo na mě zapomněli? Jak by se ke mě ostatní chovali, kdybych se vrátila? Jak bych se chovala já k nim? Vyděla bych všude nebezpečí? Byla bych vůbec stejná, jako před tím?