Tajemství z minulosti✔

Změna

Byl to zvláštní pocit. Věděla jsem, co se mnou bude, ale nijak jsem se tomu nebránila. Nebála jsem se. Nebojovala jsem. Nebojovala jsem o svůj život, protože jsem věděla, že to nemá cenu. Můj život nemá cenu. Ne po tom, co se stalo, co jsem dopustila. Nenávidím se za to. Za to, že jsem si takhle spackala život. Nejhorší je, že ani nemám druhou šanci. Mnoho lidí tvrdí, že nikdo není tak strašný, aby si nezasloužil druhou šanci. Já ale nejsem nikdo, takže si tu druhou šanci nezasloužím. Doufám v ní, to jo, ale jak člověk může doufat v něco, co ví, že nikdy nebude mít?

Probudila jsem se uprostřed noci. Podívala jsem se na mobil a zjistila, že je půl třetí ráno a taky, že mi několikrát volal David.

Jak si může myslet, že mu to vemu?

Je pravda, že se snaží, ale takhle mě opravdu nenajde. Obzvlášť, když jsme včera spolu mluvili a on mě nepoznal. Stačí změnit barvu vlasů, přidat pár doplňků, změnit styl mluvy a hned jsem někdo jiný. To stačí k tomu, aby mě kluk, se kterým jsem bydlela přes čtvrt roku nepoznal. Jsem prostě geniální.

Snažila jsem se znovu usnout, ale po půl hodině snažení, jsem to vzdala. Vstala jsem z gauče a vyšla z pokoje. Na pultě byl vzkaz.

Zapomněl jsem ti říct, že tu mám i sprchu, tak se můžeš umejt.
T

Skvěle. Sprcha by se hodila. Třeba mi pomůže usnout nebo aspoň přemýšlet. Musím vymyslet, jak z toho ven.

Ale jak?

Bylo by fajn znát odpověď na tuhle otázku.

Když mě našel na druhém konci světa, tak mě najde i v deštném lese uprostřed Amazonie.

No, mohla bych to vyřešit po svém.

Našla jsem sprchu, vysvlékla se a vstoupila do ni. Pustila jsem horkou vodu. Sedla jsem si na zem sprchy, opřela se o zeď a nechala vodu padat na má pokrčená kolena.

Podívala jsem na svou pravou ruku. Šrám jsem měla obvázaný a přes to nalepenou umělou kůži, co používám na břicho.