Tajemství z minulosti✔

Neděle

  Zaslechla jsem skřípot dveří. Přišel. Slyšela jsem dunění jeho kroků. Pak se náhle zastavily. Zastavily se před dveřmi mého vězení. Slyším otáčení zámku, zmáčknutí kliky a otevření dveří. Na prahu stál On. Jediné co jsem si přála, bylo, aby mě někdo zabil dřív, než se ke mě dostane. Bohužel jsem ten den přežila.

  Chvíli po tom co David odešel, jsem si kreslila. Asi za patnáct minut se mi začaly zavírat oči. Odložila jsem svoji kresbu vedle sebe na postel a začala jsem se svlékat. Štěstí bylo, že jsem měla pokoj s koupelnou, tak jsem nemusela čekat, až se půjde vysprchovat David.
 
Postavila jsem se před zrcadlo. Měla jsem jenom černé spodní prádlo. Nahmatala jsem si na břiše kus umělotiny a pomalu ji sundávala. Z bříška mi teď vykukovala jizva. Táhla se od levé strany pod prsem k pravému boku. Chvíli jsem na ní koukala. Zhluboka jsem se nadechla a sebrala odvahu. Sáhla jsem nad levé oko a stáhla si další umělou kůži. Pak i pod něj. Z půlky čela přes levé oko do půlky tváře mi křičela zubatá jizva.
 
Pamatuju si jako by to bylo včera, když jsem k nim přišla. Tyhle jizvy mě změnily a udržují mě takovou. A já je nechávám. Chci taková být dokud nevyrovnám dluh. Pak mě můžou i plameny uvěznit.

Ráno mě probudil Davidův hlas.
,,Dý? Dý, vstávej je tu Erik." hladil mě po tváři.

,,A co já s tím?" zeptala jsem se ospale. ,,Je to tvůj kámoš, ne můj."

,,Ale dnes jdeme na tu střelnici, pamatuješ?" a zahleděl se mi do očí.

,,No jo, já zapomněla. Dejte mi patnáct minut a vyrazíme. Jen mi dole prosím připrav kafe. Bez toho nefuguju." a začala jsem se vyhrabovat z postele.

,,Jasně." odsouhlasil, ale než odešel tak se zarazil. ,,Co to je?" a vzal do ruky moji kresbu ze včera.

,,Jen jsem se nudila." řekla jsem bázlivě.

,,Ráda vyvoláváš pocit, že tě někdo sleduje, co?" zeptal se mě se zaujetím.

,,Jestli chceš tak si to nech." a šla jsem si do skříně pro oblečení.

,,Můžu?" zeptal se mě překvapeně a já přikývla. Pak odešel.
 
Během deseti minut jsem byla oblečena a už jsme byli na cestě ke střelnici.
Zbraň jsem měla v kabelce. Nechci, aby lidi věděli, že mám zbraň, aspoň ne teď.

Tahle střelnice byla dost podobná té, co vídáte v televizi. Jen s malou změnou, téhle jsem teď já. Šla jsem se zapsat pod přezdívkou 'Titanie'. Pod touhle přezdívkou mě nikdo nebude hledat.
 
,,Tak co kluci? Připraveni na lekci zabíjení?" zeptala jsem se s úsměvem, ale kluky jsem nejspíš vyděsila. Nasadila jsem si sluchátka a ochraně brýle. Kluci mě napodobili.
 
Na střelnici jsem byla jediná dívka a ke všemu dost mladá.

,,Sledujte a učte se." oznámila jsem klukům a začala střílet. Během mrnutí oka jsem vystřílela zásobník a terč přijel blíž. Slyšela jsem, jak střelba utichla a všichni se divili.

,,Jak mladá holka může něco takového dokázat?" slyšela jsem někoho jak si šeptná pro sebe. Uprostřed terče, co by člověka, byla vystřílena jedna velká díra. Klukům spadla čelist a mě potěšilo, že jsem na ně udělala dojem.