Tajemství z minulosti✔

Pohlcena

Nikdy nedovol, aby tě minulost pohltila, protože tehdy přestane existovat budoucnost.
To my jednou řekla Kateřina, ale jak se nemám pohltit minulostí, když nic jiného nevidím?

Její ruka nevypadala dobře. Měla tam hodně hnisu. Určitě se jí hnis dostal do těla. S takovou o tu ruku klidně může přijít, ne-li hůř.

Překvapila mě, že odhalila jizvu. Sice o ní vím, ale bylo děsivé Dianu s tou jizvou vidět takhle zblízka.

Až příjdeme z nemocnice, musíme vymyslet co a jak. Ani nevím, jestli chce, aby pomohli i ostatní.

Z přemyšlení mě vytrhla Diana. Zastavila se. Podíval jsem se na ni. Byla bílá jako stěna. Tvářila se, že má před sebou Smrtku. Vyděsila mě. Vidět ji takhle nikdy není dobrý.

Zmáčkla mi ruku. Divil jsem se, kolik síly má. Podíval jsem se směrem, kam se dívala.

Stál tam kluk. Byl starý asi jako my. Stál ve stínu, takže jsem na něj moc neviděl, ale upoutali mě jeho smaragdové až svítivě zelené oči.

,,Našel jsem tě, Scarlet." Diana stisk povolila.

Pochopil jsem, kdo to je.

~

Byl to On. Stál přímo přede mnou. Usmíval se. Tvářil se, jako by našel poklad. Já spatřila minulost.

Byla jsem si moc dobře vědoma své zbraně u pasu. Během chvilky bych ji mohla vytáhnout a namířit na něj. Mohla bych ho klidně i zastřelit. Klidně bych šla do vězení s vědomím, že žiji ve světě bez něj.

Ale nemohla jsem.

,,Uteč." vydechla jsem tiše.

,,Cože!?" zeptal se mě zmateně David. On se stále usmíval.

,,Běž!" teď jsem to řekla nahlas. Vykřikla. Otočila jsem se a rozběhla se. David se rychle vzpamatoval a běžel za mnou.

On se nahlas rozesmál.

Chytla jsem Davida za ruku a vyběhli z parku. Běžela jsem jak o život, protože mi o něj skutečně šlo.

Cítila jsem, že mi David nestačí, takže jsem ho táhla za sebou.

,,Dělej!" sykla jsem na něj.

Zahlédla jsem zastrčenou uličku. Zatáhla jsem ho tam. Naštěstí nebyla slepá.

Oba jsme lapali po dechu.

,,Znáš tu něco opuštěnýho, kde se můžeme schovat, je to blízko a je tam hodně možností útěku?" vybafla jsem na Davida.

Ten se na mě zmateně podíval. Poznala jsem, že je taky vystrašený, ale nevím jestli ze mě nebo z něho. Viděla jsem, jak přemýšlí.

,,Vím kam." řekl tiše po chvíli. Vzal mě za ruku a dali jsme se do běhu. Vedl mě malými, zapomenutými uličkami.

Nevím kudy přesně, protože já byla stále myšlenkami v parku. Jak se na mě díval, jak se usmíval. Vůbec se nezměnil. To mě děsilo, ale nejvíc mě děsilo vědomí, že mě stále sledoval a že má nade mnou takovou moc.