Tajemství z minulosti✔

Hádka

Vedl mě zpět do plamen. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale nešlo to. Zavřela jsem oči a čekala na horko a na ohnivé jazyky, které se mi budou omotávat kolem těla. Nic se ale nedělo. Plameny před ním tvořily volný průchod i kouř zmizel. Za ohněm jsem spatřila dveře. Věděla jsem co za nimi je. Radši uhořim za živa než se dostat za ty dveře. Vlila se do mě nová energie a začala jsem být vzpurnější. Za chvíli jsem byla za dveřmi v okovech a přede mnou On.

Slyšela jsem správně?!

,,To myslíte vážně?!" vyjela jsem na ně. ,,Vážně si myslíte, že máma má dceru, která se jmenuje.. Simona Kurtová, že? A já jsem co, vosk!? Hledali jste vůbec u správné osoby? Máte páru, kolik Jitek ve městě může být?" chrlila jsem na ně otázky, protože jsem byla v šoku.

,,No dobře, řekněme, že jsme hledali u nesprávné osoby, ale jak nám vysvětlíš, že jsme tě tam nenašli?" zeptal se mě Erik.

,,A jak to mám vědět? Já to nezapisivala! Kdyby neexistovala 'Diana Blackwoodová', tak jak můžu mít občanku, pas a ostatní doklady?"

,,Tak jo, uklidníme se." vložila se do toho mamka. ,,Zaprvý, nemáte, co hledat naši minulost, tím že budete hekovat stránky úřadů a podobně. Diana sice o Davidovi a o Jirkovi něco hledala, ale legálně..."

,,Ale ona mi zprvu říkala něco jinýho!" přerušil ji David.

,,Nechovej se jako malej!" okřikla jsem ho. ,,Mami, máš pořád číslo na toho známýho z městského úřadu?" přikývla.
,,Fajn, tak mu dej vědět, aby to opravili. Nechci tohle už znova zažít. A vy, kluci," otočila jsem se na Erika a Davida. ,,Nikomu nic nebudete říkat. Nehodlám to nikomu znova vysvětlovat, a pokud se tak stane, udělám z vás takový debili, že radši přestoupíte na jinou školu." varovala jsem je. Mamka mezitím odešla.

,,Co hraješ za hru?" zeptal se mě David.

,,Jakou hru?" nechápala jsem.

,,Mě jsi nic o sobě neřekla. Kdybych dneska k sobě nepozval Erika, tak ani nevím, kde jsi bydlela, ale Jacobovi jsi hned vysypala tu historku s klavírem." rozčiloval se.

,,A kdo řekl, že je pravdivá?"

,,Nedělej ze mě blba!" vykřikl na mě rozčileně. ,,Poznal jsem, že je to pravda. Na každýho jsi hnusná, snažíš se je vyděsit či zastrašit a jsi šíleně tajemná! Teda kromě Jacoba, na toho jsi byla strašně milá a hned ses mu svěřila."

,,A to jsem hned ta špatná já?!" zavřískla jsem. ,,Jsem špatná, protože se ti hned nesvěřim s celým životem, se sny a s plány či to, jak mě svět nemá rád a vše se mi hroutí nebo s čím se ti svěřují tvé známosti?! Tady nejsem já ta špatná! Já jsem jen jiná! A protože jsem jiná, tak mě hned každý odsuzuje, ale nemysli si, já jsem za to ráda. Nemusím se přetvařovat před ostatními jak jsem dokonalá!"

,,Já se nepřetvařuju!" zaječel na mě. ,,Já takový jsem. Tohle je LA, taky musíš splývat nebo špatně skončíš!"

,,A to my jako vyhrožuješ?" zeptala jsem se užasle. ,,Tak teď budu vyhrožovat já tobě! Jestli o mě budeš cokoliv, jakkoliv, kdekoliv a kdykoliv něco zjišťovat, tak ti udělám ze života peklo! A věř mi, nechceš zažít, když se naštvu." oznámila jsem mu v tichosti, aby pochopil vážnost mého sdělení.

,,Hele vy dva. Zklidněte se." ozval se po dlouhé době Erik.

,,To platí i pro tebe Eriku." řekla jsem mu s úsměvem.
,,Ty se ptáš, proč ti o sobě nic neřeknu." otočila jsem se zpět na Davida. ,,Tak se podívej do zrcadla na to, jak se chováš. Nejdřív se mnou flirtuješ, pak mi dáváš školení, jak to tu chodí, za chvíli mi pomůžeš s Mitchem, příště mě jdeš 'lovit' a nakonec tady na mě křičíš tyhle nesmysly. Nediv se, že ti nic neřeknu, když ti nemohu věřit ani ve tvym chováním, natož s mojí minulostí. Jsi jen sebestřednej, namyšlenej, sobeckej parchant, který ani nepomyslí na to, že se nikomu svěřovat nechci." dokončila jsem svůj monolog a odešla jsem.

Musela jsem pryč, musela jsem se uklidnit, tak jsem se šla projít ven. Šla jsem, ani nevím kudy, až jsem narazila na pláž. Sundala jsem si boty, vzala si je do ruky a šla se projít po písku.

Je teplo, tak všude byli lidi v plavkách nebo v něčem lehkém, v letním. Já tam byla jak pěst na oko. Tmavé džíny, černá kožená bunda, lidi si musej myslet, co je to zač. Ale mě je to jedno.

Všude pobýhají děti, stavějí hrady, hrajou si s míčem nebo dovádějí ve vodě. Naprosto bezstarostné bytosti.

Byla jsem tak zaneprázdněna svými myšlenkami, že jsem si ani pořádně nevšimla, že na sobě opět cítím něčí oči.

Nevím jak dlouho jsem byla venku a ani mě to nezajímá. Na pláži byl krásný výhled na západ slunce. Voda i písek se pomalu vylidňovala až jsem tu zbyla jen já. Odložila jsem boty a rozběhla se vstříc vlnám. Skočila jsem po hlavě do nich a užívala si je. Nechala jsem vodu, aby ze mě odplavila všechny starosti, všechnu zlobu.

Byla jsem v moři hodnou chvíli a klidně bych tu zůstala napořád, ale měla bych se vracet, aby o mě mamka neměla strach. Mobil jsem u sebe neměla, tak jsem jí nemohla zavolat.

Vzala jsem si boty do ruky a pomalu šla na konec pláže, odkud je to blíž do vily, než kdybych se vracela. Ani nevím proč, ale začaly mě pálit oči. Moc dobře jsem věděla, že to od vody nebude. Snažila jsem se je potlačit, protože tohle je proti mím zásadám, i když jsem je tu už jednou porušila.

Minulou noc, co mě David zaslechl křičet ze spaní. Byla jsem na noční můry zvyklá, ale vždy mě dostaly do kolen. Když mě David objal a slíbil, že nikomu nic neřekne, tak jsem se nechala ovládnout. Chtěla jsem slzám zabránit, ale David mě nachytal v nejzranitelnější chvíli dne. Teď bych si nejraději nafackovala, že jsem dovolila slabosti, aby mě ovládla.

A teď se ta slabost, jménem pláč, o mě pokouší znova. Ani jsem se nerozhlédla a začala zpívat. Ani nevím, co jsem to zpívala, ale zabránilo to slzám, aspoň pro teď.

Po skončení zpívání jsem se naposledy podívala za obzor a otočila se zpět.

,,Co tu sakra děláš!?"