Tajemství z minulosti✔

Ještě jednou

Opět poslouchám. Sedim na posteli s otevřeným oknem a poslouchám. Jako vždy píseň je krásná, smutná, ale za co jsem byl rád, už nebyla tolik zoufalá. Nejspíš se opravdu začíná uzdravovat.

Ach jo. Za čtyři. Teď sedim na hodině dějepisu a koukám na svou písemku. Musim se nechat příště vyzkoušet nebo s touhle budu mít i na vysvědčení židli z dějáku.

Ohlédl jsem se na Dianu a ta měla ten svůj sebevědomý úsklebek. Určitě má za jedna a hned mi to potvrdila. Otočila svůj papír a na něm červená jednička. Otočil jsem i svůj test na ní. Její ůsklebek vystřídal lítostivý obličej. Jen jsem mávl rukou a otočil jsem se čelem na tabuli.

Za chvíli mi přistál na stole papír.

To si opravíš. Odpoledne se na to znovu podíváme a necháš se vyzkoušet.
-Diana

Otočil jsem se na ni a přikývl. A pak se věnoval hodině.

Za to matika vypadala jinak. Matika mi jde dobře takže za jedna. Jak jinak. Ale Diana se netvářila nějak natčeně. Za prázdný papír mohla dostat jen jedno. Jednu pěknou kulatou. Teď jsem jí napsal pro změnu já. Vesměs to stejné co ona mne, jen s tou změnou, že já jí pomohu s matikou. Aspoň vyšachuju toho Jacoba.

To jsem si aspoň myslel.

O polední pauze jsem je viděl, jak sedí spolu a baví se. Chtěl se jít za nimi, ale zastavila mě Tereza.

,,Nechceš si sednou ke mě?" zeptala se sladce. Začíná mi ta holka líst krkem.

,,Ne, díky." odpověděl jsem nepřítomně a dál jsem sledoval, jak se Diana zasmála něčemu, co říkal Jacob.

,,Snad pořád nechceš tu neomalenou venkovanku." zeptala se mě popuzeně Tereza.

,,Není neomalená venkovanka." zasyčel jsem na ni.

,,Tak ať se k nám chová jinak." řekla namyšleně a odešla.

Chtěl jsem jít za Dianou, ale to se už zvedali a šli někam pryč. Tak jsem šel za mini.

Šli chodbou, která vedla k dianině skříňce.

,,A nechceš s matikou znova pomoc? Dlužim ti za učení Belli." zaslechl jsem jak jí nabízí Jacob.

,,Děkuju, ale už mi to slíbil David. Matika mu jde a když bydlíme spolu tak je to i lepší. Aspoň tě nemusím otravovat svou neschopností." řekla stydlivě.

,,To tak není. Každý nemůže být dobrý ve všem.."

,,Ale může, třeba já." přerušil je dívčí hlas.

,,Zase ses stratila Daisy?" zeptala se melodicky Diana.

,,Tato škola patří mě." řekla z ostra. ,,Tak se podle toho chovej." Jacob chtěl odejít, ale Diana ho zastavila.

,,Kdy ti dojde, že já se chovám, jak chci?" zeptala se Diana stále melodicky, ale poznal jsem, že její trpělivost není velká. ,,Možná tě tu dřív všichni poslouchali, ale teď jsem tu já a já stále nevidím ve školním řádu, že se mám chovat tak, jak chceš ty. A kde máš kuřata?" rozhlédla se po chodbě. A zahlédla mě. Chtěl jsem vyjít, ale naznačila mi, ať to nedělám.

,,A kdy si uvědomíš, že tě tu nikdo poslouchat nebude?" začala se Daisy obouvat do Diany. ,,Nejsi nic než jen dcera zlatokopky, která si nabrnkla bohatýho právníka. Až si nahrabete, tak zmizíte? Určitě jsi taky jen zaujata penězi, protože kdyby ne, tak bys mohla bydlet sama. Je ti už osmnáct, tak můžeš, ale nechceš a proč? Protože jsi jen obyčejná zlatokopka jako tvoje ubohá směšná matka!" Diana zatnula pěst. Snažila se uklidnit, ale nešlo to. Nedivim se. Taky bych šílel.

Napřáhla se a jednu Daisy vrazila. Ta na vysokých podpadcích zavrávorala a nakonec spadla. Diana se nad ní tyčila jako přízrak. Rozzuřený přízrak. Daisy se začala plazit dozadu, ale to jí nepomohlo. Diana jí popadla za tílko a postavila jí na nohy. Zahnala Daisy ke zdi.

,,Jestli ještě jednou budeš takhle o mé matce znovu mluvit, tak ti přísáhám, že dopadneš mnohem hůř, než jen s bolavou tváří!" zařvala na ní Diana a Daisy začaly stékat slzy. ,,Pokud o tomhle někomu řekneš, ať doma, právníkům či svým kuřatům, tak si mě nepřej!" a odstoupila od ní, aby jí dala najevo, ať zmizí. Daisy se rozeběhla s pláčem pryč.

Nevěděl jsem, jestli se mám dál schovávat nebo jít ji utěšit. Jacob na ní koukal s vykulenýma očima. Nedivim se. Taky bych na ni zíral, kdybych Dianu takhle viděl poprvé.

,,Promiň, že jsi toho musel být svědkem." začala omluvně Diana. ,,Jen nesnášim, když někdo uráží mou rodinu, nebo lidi, které mám ráda." na chvíli se odmlčela. ,,Pokud nebudeš chtít, aby se Isabella u mě dál učila na klavír, tak tě plně chápu." konečně se na něj otočila a podívala se na něj. Z jejího výrazu nešlo nic vyčíst.

,,Samozřejmě že ne!" vykřikl na ni. ,,Snad sis nemyslela, že bych po tomhle nechal u tebe Isabellu! Nech mě a mou rodinu na pokoji." otočil se k odchodu. ,,Pokud tě lidi budou poslouchat, tak to bude ze stejného důvodu, jako Daisy.. Ze strachu!" dal se k odchodu.

,,Jestli si myslíš, že chci Daisy vyšoupnout a rozkazovat tu místo ní, tak se šíleně pleteš!" vykřikla teď ona na něj a Jacob se na ni otočil. ,,Jen chci, aby tu lidi neposlouchali tuhle namyšlenou slepici! Aby měli vlastní hlavu a svůj rozum a podle toho se chovali!" otočila se mím směrem a šla ke mě.

Já jsem trochu couvnul za roh, aby mohla zajít. Opřela se zády o stěnu, zaklonila hlavu a z hluboka se nadechla.

,,Promiň, měl jsem tě bránit." omluvil jsem se.

,,Ne, to je v pohodě. Nechtěla jsem, aby jsi mě bránil. To by si mě dobýrala ještě víc. Jen mě trochu překvapil Jacob. Nečekala jsem, že se bude takhle chovat, ale nemohu se divit. Musela jsem ho vyděsit." řekla potichu.

,,To není omluva. Taky mě děsíš, jakou máš sílu, ale i přesto jsem tu a neutekl jsem." trochu jsem se odmlčel. ,,Jsem rád, že jsi ho odmítla s doučovaním na matiku. Učíš mě, jak se bránit a jak bojovat, tak ti to aspoň mám jak splatit."

,,Já své slovo držím." řekla pevně. ,,Jen pokud tě napadlo, že uspořádáš narozeninou party na moje narozky, tak na to zapomeň."

,,Myslel jsem si, že budeš proti, tak mě napadlo udělat jen malou rodinnou oslavu. Klidně pozvu i Erika. Ale nemusim, pokud nechceš." dodal jsem rychle.

,,Erik klidně přijít může. Jen žádné dárky." řekla pevně.

,,Ale no ták!" zaprotestoval jsem. ,,Narozeniny bez dárků nejsou narozeniny."

,,Tak můžeš zařídit dort a budu to brát jako dárek." odpověděla pohotově.

,,Když jinak nedáš." řekl jsem otráveně.

,,No, asi tě teď nepotěšim, protože máme chemii." oznámila mi lítostivě.

,,Skvěle!" vykřikl jsem celý žhavý.

,,To přežijem." řekla mi s naději v hlase. ,,Budem muset." dodala se smíchem.

Taky jsem se musel zasmát.