Tajemství z minulosti✔

Okno

Tentokrát jsem v lese. Tento les znám až moc dobře, abych poznala, že je tu něco špatně. Vše je normální. Nikde žádné nebezpečí, prostě jen les. Jen les a já. A On.

,,Takže ty jsi mě slyšel obě noci zpívat?" zeptala jsem se Davida cestou z pláže domů.

,,Jo slyšel a abych byl upřímnej, tak jsem tě slyšel i brečet." přiznal se opatrně.

,,Cože? Jako vážně?" netušila jsem, co říct.

,,Jo, vážně." potvrdil mi. ,,První noc, když jsi spala se mnou, jsi mě probudila ze spaní. Chtěl jsem počkat, až usneš. Asi za půl hodiny jsi vstala z postele. Tušil jsem, že si myslíš, že spim. Slyšel jsem jak jdeš k sobě do pokoje, tak jsem šel za tebou. Poznal jsem, že jsi opřená o dveře a téměř okamžitě jsem slyšel, jak brečíš. Překvapilo mě to, protože jsem si říkal, že ty nejsi typ holky, která pořád brečí. Přišlo mi to zvláštní, že tě dostala, pro mě obyčejná, noční můra. Ale pak mě napadlo, že za tím bude asi něco víc. Chtěl jsem zjistit co. To je taky jeden z důvodů, proč jsem o tobě chtěl něco vědět. Myslel jsem si, že pak budeš povolnější a otevřenější a mě se udělá jasnější obrázek, kdo jsi vlastně zač. Protože jsem to měl v mlze." dokončil svůj monolog.

,,Neříkej, že to teď máš zaplavené sluncem?" zeptala jsem se smíchem.

Chvíli přemýšlel a já nevěděla, jestli mi nerozuměl nebo neví co říct. ,,Je to rozhodně lepší než první den." odpověděl po chvíli.

,,Co si vlastně o mě myslíš?" napadlo mě.

,,Není to David?" zaslechla jsem za sebou melodický, ale pro mě naprosto, otravný hlas. ,,A vedle něj.. Diana? Neříkej, že jsi klesl tak hluboko." Holka klid. Sice jí můžeš dostat do nemocnice, ale nestojí ti za to.

,,Copak? Ztratila ses Laisy?" zeptala jsem s falešným úsměvem.

,,Ne," odpověděla suše. ,,A jsem Daisy ne Laisy." jen jsem pokrčila rameny.

,,No já jen, že ulice přepudrovaných slepic je vedle." slyšela jsem vedle sebe, jak se David málem udusil, při pokusu nesmát se. Daisy ztratila řeč. Nejspíš není zvyklá, že s ní někdo takhle mluví... Ať si zvyká.

,,Neboj se, já hned odejdu." dostala ze sebe. ,,Nerada chodím ulicí pro trosky." doplnila se s úsměvem

Trosky

,,Tak levou vpřed a pravou hned za ní." poradila jsem jí. Dneska na slepice nemám chuť. ,,A pozdravuj kuřata." Daisy se na mě nechápavě podívala a já málem chytla záchvat smíchu.

,,Pozdravuj kuřata?" zeptal se mě David. Hádám, že u Daisy není zvykem vidět nechápavý výraz.

,,Terezu a spol." odpověděla jsem prostě.

,,No, abych odpověděl na tvou otázku 'co si o tobě myslím' tak sám pořádně nevím." čekala bych všechno, ale tohle ne. ,,Jsi určitě zajímavá. Nikdy jsem nepotkal někoho jako jak ty. Nebojíš se dát najevo, co si myslíš. Stojíš si za svým a bráníš ty, co máš ráda a na, kterých ti záleží." odpověděl lehce užaslým hlasem. ,,Doufám, že k nim jedou budu patřit i já." dodal spíš pro sebe než pro mě.

Chvíli nic neříkál a já taky ne, protože si myslím, že to není vše, co chce říct. Jako by zbýral odvahu.

,,A taky si myslím, že sis prošla něčím, co ostatní berou za nejhorší noční můru se kterou, se probouzejí s křikem a se slzami v očích. Možná by se báli i znova usnout. Ty to sice bereš 'stalo se a já s tím nic neudělám' a možná ses s tím i smířila, ale pořad tě to dohání. Myslím si, že to, co se ti před dvěma lety stalo, je důvod proč máš noční můra a proč jsi teď taková, jaká jsi. Nemyslim si, že jsi taková byla vždy." dokončil svou úvahu.

,,A proč si myslíš, že se to stalo před dvěma lety?" zeptala jsem se bez přemýšlení a hned na to mi došlo.

,,Protože jsi řekla, že noční můry máš dva roky a taky, že tě lidi začali opouštět ve stejnou dobu." zdůvodnil mi svou myšlenku ,,A právě jsi potvrdila, že se něco stalo." z něho jednou bude sakra dobrý právník. ,,Ale neboj, nic nebudu hledat. Pokud mi to sama nebudeš chtít říct, nechávám to být. Jen chci, abys věděla, že umím dobře naslouchat a stejně tak dobře mlčet." nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře, ale usoudila jsem, že ano.

Když jsme dorazili domů, mamka a Jirka se nás ptali, kde jsme byli tak dlouho. Zjistila jsem, že je půl jedenácté! Ani jsem neměla hlad a šla jsem do sprchy.

Než jsem šla do koupelny, musela jsem si sundat Kůži. Je sice voděodolná, ale je na jeden den. Mám zásoby na dva měsíce, takže se nemusím bát. Nechtěla jsem se na sebe v zrcadle dívat, ale jako každou noc jsem to porušila.

Připomínám si tím, co jsem a proč tím jsem. Doktor, ten co mi posílá Kůži, je schopen, mě těch jizev zbavit. Ale já nechci. Ne dokud nebudou váhy spravedlnosti vyrovnané.

Šla jsem se tedy vysprchovat a pak hned do postele. Trvalo nějakou dobu než jsem usnula, ale to není neobvyklé.

~

Probudila jsem se s výkřikem, opět. Cítila jsem na sobě pot a své vyděšeně oči k smrti, opět. Začaly mě pálit oči, ale já jim to nedovolila, ještě ne, opět. Každou noc to je stejné.

Vstala jsem z postele, přisunula si židli pod střešní okno, nastavila ji na nejvyšší polohu. Postavila jsem se na onu fialovou židli, otevřela střešní okno a vyhoupila se na střechu.

Za ten necelý měsíc, co tu jsem, jsem se naučila jak co nejrychleji a nejtišeji se dostat na střechu. Je to sice moderní a hádám že nová vila, ale má lehce šikmou střechu, pro mě jenom dobře. Lépe se na ni tak dostanu. Kdyby neměli střechu sešikmenou a já bych nenašla způsob, jak se na ni dostat, šílený, ale ani já nejsem dokonalá, tak bych se musela spokojit s balkonem.

Ale někdo mě teď má rád, takže si bez problému sedim na střeše a uzdravuju se. Cítím slzy, jak mi tečou po tvářích, ale i na to jsem si zvykla.

Jestli pak i teď poslouchá. Problesklo mi hlavou.

Po skončení jsem ještě chvíli seděla na střeše a koukala na hvězdy. Tady v Kalifornii jsou hvězdy vidět lépe než u nás.

U nás.

I přes to, co se tam stalo, to považuju za domov. Ale asi si budu muset zvyknout, že bydlím teď tady. Není to tu zlé, i Daisy a její kuřata, jak jim s oblibou říkám, jsou celkem v klidu. Mě si nevšímají a to je dobře. Někteří spolužáci ze školy se jim zkouší postavit, zatím bez úspěchu, ale mají tomu blízko. Občas zahlédnu jak Daisy cuká v oku, nebo zaslechnu drb, že se mě bojí, co s ní udělám.

,,Možná to drb není." řeknu si pro sebe potichu a musím se tomu zasmát.

Slézala jsem ze střechy do pokoje a pořád mě doprovázel pocit něčích očí.