Tajemství z minulosti✔

...Jenž byl přislíben

...osud jenž jí předepsat život těžší, než by si kdo přál. Ale ona neutekla, ne. Postavila je tomu s hrdě vztyčenou hlavou, i když jí to málem zničilo. Život sice srazil na kolena, ale i přesto se nebála...

Nevěřil jsem svým uším. Diana seděla vedle mě a celou dobu se dívá někam na konec světa.

Snažil jsem se to vstřebat, ale také vžít se do její role, do její situace, abych ji mohl pomoc.

Ale, jak mohu pomoc někomu, když si ani neumím představit, čím prochází?

,,Od čeho máš ty jizvy?" odvážil jsem se zeptat. Ona jen dál hleděla na vše a zároveň na nic. Jako by si to vybavovala.

,,První den jsem zešílela. Byla jsem jak smyslů zbavená. Nevěděla jsem, kde je nahoře, kde dole. Bylo to jak ve snu. Když ke mě přistoupila černá šmouha, procitla jsem. Zrak se mi zaostřil a já mohla zase jasně uvažovat.

Několik vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomila ostrou bolest v břiše. Otupěle jsem se na to podívala. Viděla jsem, jak mi prorazil kůži a začala mi téct krev. Cítila jsem, jak mi stéká po těle. Slyšela, jak jednotlivé kapky dopadají na hrubý beton.

Necítila jsem nic. Žádnou bolest, žádný strach, žádnou hrůzu, prostě nic. Když jsem zvedla hlavu, viděla jsem, že v ruce drží bič. Na jeho konci byla krev. Moje krev. Ale jen jsem dál na něj koukala.

Prohlásil, že tohle je jeho značka a od teď svět bude vědět, komu patřím. Pak prostě odešel. A já si vzdáleně uvědomovala, že bych se měla bát." vytrvale upírala zrak na moře. Ani jedinkrát jim nepohnula.

,,A ta na tváři?"

,,Když jsem se pokusila o útěk, chytil mě. Byla jsem natolik bláhová, že jsem si myslela, že mu uteču. Po tom, co mě odchytil a odvlekl zpět, jsem se o tu a samou bláhovou věc pokusila znovu. Sebrala jsem mu nůž, co měl vždy u pasu. Chvíli jsme se o něj přetahovali, nakonec ho získal. Řízl mě do tváře, aby to byla trvalá připomínka mé bláhové naděje.

Tehdy Simona Kurtová zemřela. Ta stále se usmívají optimistka, Přízrak, v který každý věřil, se vypařil." konečně se na mě podívala. Oči měla chladné a bez známky citu. Tvář měla příliš unavenou na devatenáctiletou dívku.

,,Možná je to dobře." špitl jsem a sám byl nad tím překvapen. Diana překvapeně otevřela ústa. ,,Možná je dobře, že Simona zemřela." zopakoval jsem. ,,Možná, svět potřebuje Dianu, která se nebojí vzepřít, která je jiná. Svět potřebuje neřízené živly, tak proč bys jedním nemohla být ty?"

,,Jenže já nevím jak." špytla tiše, že to bylo sotva víc, než šepotem.

,,Pomůžu ti najít cestu zpět. Pomůžu ti vstát." pronesl jsem tiše, ale pevně.

Viděl jsem, jak se snaží ovládnout, jak se snaží nebrečet. Natáhl jsem k ní ruce, ve snaze ji obejmout, ale ona mě zavrtěním hlavy odbyla.

,,Už žádný pláč, už žádné slzy." řekla rozhodně a zamrkala, aby je zahnala.

Chvíli jsme takhle seděli a sledovali východ slunce. Aniž bych věděl, co dělám, vstal jsem a natáhl k Dianě ruku. Ta nechápavě na mě pohlédla, chytla mě za ni a pak se usmála.

Úsměvem, jenž byl přislíben lepší budoucnosti.

...A Diana vstala.