Tajemství z minulosti✔

Utajení

Otevřela jsem oči. Nevěděla jsem, kde jsem a bylo mi to jedno. Hlavu jsem měla, jak střep. Tělo mě šíleně bolelo. Těžce se mi dýchalo. Zavřela jsem oči a snažila přemýšlet, co se vlastně stalo. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, na nic jsem si nemohla vzpomenout. Obě ruce jsem měla složené na břiše. Jednu ruku jsem položila vedle sebe na zem. Ta zem je nějak měkká. Otevřela jsem znovu oči. Já ležím na posteli? Na posteli jsem neležela ani nepamatuju. Co se sakra stalo?

Spěšných krokem jsem šla po ulici. Začínalo svítat. Lidí začínalo přibývat. Člověk by neřek, kolik lidí je v půl páté ráno na ulici. Chodila jsem spíše malými uličkami. Nestojím o to, aby mě někdo poznal.

Celé tělo jsem měla polámané. Musím si někde něco najít, další noc v parku nepřežiju.

Ale kam jít?

David mě určitě neuposlechne a bude mě hledat. Takže to vylučuje všechny mé známé v LA. Ale mohla bych zkusit Tommyho.

Procházela jsem kolem večerky. Podívala jsem do výlohy. Zahlédla jsem barvy na vlasy. Vešla jsem dovnitř a koupila vše, co by se mohlo hodit na změně vzhledu.

Když jsem vyšla z obchodu, tak stále bylo brzo, abych zašla za Tommym.

,,No nic." řekla jsem si potichu. Z černé sportovní tašky, co jsem měla na rameni, jsem vytáhla kreditní kartu a podívala se na ni.

,,Tak si uděláme túru po LA." že trpím samomluvou, není u mě nic divného.

Než jsem odešla v noci z domu, zastavila jsem se u Jirky v pracovně. Našla jsem jednu kreditku. Její PIN vím, protože jsem s ní už párkrát platila a vím, že je na ní slušný obnos. Tak jsem si ji vzala. V dopisech jsem nic o ni nezmínila, ale snad pochopí a pokud ne, dobře pro mě. Budou si myslet, že to byl nějaký zloděj a mě nechají být.

Asi do devíti jsem obcházela celou LA a hledala různé bankomaty. Peníze jsem vybýrala po malých částkách a po všech částí města, takže bude těžké určit, kde jsem a jestli jsem vůbec ještě ve městě, protože můj poslední výběr, je na letišti.

Pak jsem nasedla na metro a jela k Tommymu na střelnici. Ten otevírá v devět, takže to mám přesně.

Když jsem dorazila k Tommymu na střelnici, měl už otevřeno.

,,Ale, Titanie je zpět!" zaslechla jsem Tommyho, jak na mě křičí zevnitř. Vešla jsem dovnitř. ,,Není na tebe moc brzo, co?" podíval se na mé zavazadlo. ,,To si sem bereš celej arzenál nebo jak?" ptal se pobaveně. Já se moc nebavila.

,,Děje se něco?" zeptal se tentokrát vážně, když viděl můj výraz vážný.

,,Potřebuju se na chvíli schovat." řekla se potichu. V té větě se schovávala otázka.