Tajemství z minulosti✔

Jak?

Všude byly fialové růže. Na zdech, na okně, na okovech, které visely prázdné. S zděšením zjišťuji, že jednu růži držím v ruce. Snažím se najít cestu ven, ale potíž je, že se nemohu hnout z místa. Jako bych měla nohy zmraženy. Otočím se ke dveřím a v nich opět stojí On. A v ruce drží fialovou růži.

Grrch. Zase nějaký hnus, kterému se tady říká jídlo. Téměř nedotknutelný tác jsem šla vrátit.

,,Jak tohle kluci můžete jíst?" zeptala jsem se, když jsem se vracela ke stolu.

,,Není to zas tak hrozný." poznamenal Sam.

,,Časem si zvykneš." dodal Erik.

,,Jak myslíte," nechala jsem je při tom. ,,Ale já si jdu něco koupit do kantýny, hned jsem tu." vstala jsem a šla směr kantýna.

,,Počkej, půjdu s tebou!" zavolal na mě Adrien.

,,Copak? Taky ti nechutná ten hnus?"

,,Ne, ale aby jsi nešla sama." přiznal automaticky.

,,Myslím, že chůvu nepotřebuju, ale díky." má odpověď se mu moc nezamlouvala. ,,Neboj, hned jsem zpátky." nečekala jsem na odpověď a šla do bufetu.

,,Tak tohle bylo divný." řeknu si pro sebe potichu.

V kantýně jsem si koupila dvě sýrové bulky a dala se na zpáteční cestu do jídelny. Proč musí být jídelna na druhém konci školy?

Byla jsem asi v půlce cesty, když mě zastavil něčí hlas. ,,Ale, není to naše Dianka?"

,,Ale, není to náš oblíbený fotbalista?"  zeptám se medovým hláskem. ,,Slyšela jsem, že ti dala Daisy košem."

,,Do toho ti nic není!" vykřikl na mě ostře.

,,Ale, já myslela, že sis přišel postěžovat, jaká je to kráva a ty se jí ještě zastáváš." udržovala jsem stále medový hlas. Pokrčila jsem rameny. ,,Líp pro mě."

,,Nepleť se do toho, zelenáči." zasyčel na mě Mitch.

,,Donuť mě." přikázala jsem mu. Nic neříkal, tak jsem to brala, jako hotovou věc a otočila se k odchodu.

,,Znám tvoje tajemství!" zakřičel za mnou. Zarazila jsem se. 

Že by? Ne, to je hovadina. 

,,Opravdu?" snažila jsem se neznít vyděšeně. ,,A jaké by to mělo být?"

,,Ty si myslíš, že ti ho řeknu?" vysmíval se mi do obličeje. ,,Ne, to je moje pojistka, že mi nic neuděláš."

Tomu jsem se musela uchechtnout.

,,Co je tu k smíchu?" zeptal se mě nechápavě a hned mu úsměv zmizel z tváře.

,,Vážně si myslíš, že tě nedovedu přinutit, říct mi, co víš?" teď jsem se vysmívala já jemu. ,,Nemáš nejmenší tušení, co dovedu. Opravdu si myslíš, že máš krále? No, já mám eso." vytáhla jsem ze zadní kapsy u riflích mobil a začala hledat fotku. když jsem ji našla, ukázala jsem ji Mitchovi. Zbledl.