Tajemství z minulosti✔

I démoni utichnou

Sedim na střeše a koukám na hvězdnou oblohu. Dozpívala jsem lék a přemýšlím, že se možná uzdravuji. Sen sice byl hrozný, ale už tolik nebrečim. Ne tak zoufale, jen smutně. Možná za chvíli nebudu muset brečet vůbec.

Konečně! Přežila jsem chemii. Každná přežitá chemie je požehnání. Jsem zatraceně ráda, že teď mám chemii jen jednou týdně. Na bývalé střední jsem měla chemii třikrát. To byla hrůza, ale tady.. Vydržim pětačtyřicet minut mučení a na týden sbohem!

Dneska končíme chemií, tak teď sedim v autě na cestě domů.

Snažím se chovat normálně. Stále mi v hlavě hučí rozhovor s Daisy a později s Jacobem. Ať jdou oba do háje! Nevím jestli si David něčeho všiml nebo ne, ale jsem ráda, že nic neříká, protože nevím, jak bych reagovala.

Přijeli jsme domů. Mamka ani Jirka ještě nebyli doma. Díky bohu! Šla jsem do pokoje, hodila tašku skluzem ke stolu a odešla jsem do posilovny.

Ani jsem se nepřevlékla a ani si nevzala rukavice či bandáže. V ryflích a v tílku jsem se vydala dostat ze sebe vztek.

Stále jsem slyšela její a později i jeho slova. Mlátila jsem do pytle hlava nehlava. Používala jsem ruce, nohy, celé tělo. Bylo mi jedno, že mě bolí celý můj člověk od ran.

Nesnášim, když někdo uráží mnou rodinu. Pokud urážejí mě, tak to není tak zlé, ale pokud se někdo obouvá do lidí, na kterých mi záleží... Šílim!

,,Když zuříš, tak i démoni ztichnou a dělají si poznámky." ozval se ode dveří David. Nečekala jsem ho tu, ale bylo mi to jedno. Ať se kochá.

,,Promiň, ale na nejapný žertíky nemám náladu." opáčila jsem udýchně.

,,To není vtip. Vážně se temní bohové musí zastavit a naučit se, jak se zuří." to mě donutilo přestat a lehce se zasmát.

,,Když zuřim, tak to vypadá jinak." oznámila jsem mu.

,,Tomu sama nevěříš." odpověděl mi s ůšklebkem a vešel dovnitř. Jen aby ses nedivil. ,,Pokud chceš, tak si zatrénuju s tebou."

,,Já se potřebuju uklidnit, ne trénovat." řekla jsem mu s vážnou tváří.

,,Už nějakou dobu trénuju, nebude to se mnou jako poprvé, co jsi se mnou házela do matrace." oznámil mi s úsměvem.

,,Jak chceš. Já tě varovala."

Pustila jsem nějakou rychlou písničku a pustili se do toho. Musím uznat, že trénink je znát. Pohybuje se s větší jistotou a i jeho pohyby jsou lepší. Ale pořád na mě nemá. A dlouho mít nebude.

Podkosil mě a asi si myslel, že to tím končí. To se plete. Vyskočila jsem rychle na nohy a skočila po něm. Svalila jsem ho na zem a zablokovala mu pohyb. Skláněla jsem se nad nim a oba máme zrychlený dech.

Chvíli jsme takhle leželi neschopni se hnout. Cítila jsem, jak se mu dech zpomaluje, za to srdce pumpuje jako o život. S děšením jsem zjistila, že to mám stejně. Rychle jsem z něho slezla a pomohla mu na nohy.

,,Říkala jsem ti, že se potřebuju vyvstekat." připomněla jsem mu.

Jen tak tam stál a koukal na mě. Nevěděla jsem co dělat nebo co si myslí. Záhy jsem to zjistila. Rychle se vydal ke mě. Omotal své ruce kolem mého těla a přivinul si mě k sobě.

Omámena jeho činem jsem tam jen tak stála. Po chvíli, kdy mi došlo, co se děje, jsem ho také objala. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale hlas mě zradil.

Nevím jak dlouho tu stojíme a obímáme se. Chtěla jsem se mu vytrhnout, protože já na tohle nejsem, ale držel mě pevně.

,,Promiň." řekl tiše. Až jsem měla strach, že stratil hlas. ,,Neměl jsem tě tam nechat proti Daisy samotnou. Měl jsem ti jít pomoc. Ani Jacob se tě nezastal a pak se i on obrátil proti tobě. Já.." zlomil se mu hlas a já vyčkávala, jestli bude pokračovat. ,,Vím, že si hraješ na tvrďáka, ale nemusíš to dělat. Nemusíš být tímhle. Nevím proč taková jsi, ale tady jsi v bezpečí a nic se ti tu nestane. To ti slibuji." lehce se odtáhl, aby mi pohlédl do očí. Měl je plné lítosti.

,,Už jsem ti říkala, že jsi udělal dobře, že jsi mě nebránil." začala jsem. ,,Musím být čím jsem, protože jakmile ukážeš, že jsi slabý, tak toho ostatní začnou využívat a dopadnu jako ostatní. Budu se bát Daisy a ostatních kuřat. Jsem ráda, že mi slibuješ, že jsem tu v bezpečí a nic se mi nestane, ale.." teď se zlomil hlas mě. ,,Neslibuj nic, co nemůžeš splnit." dodala jsem tiše.

,,Kdo ti co udělal?" zeptal se najednou. Touhle otázkou mě odzbrojil. ,,Takhle nemluví obyčený člověk s obyčejnou minulostí."

,,Ty taky nejsi člověk s obyčejnou minulostí " připomněla jsem mu. Nechci se bavit o mě. Ne o tomhle. Ne o minulosti.

,,Že mi zemřel jeden z rodičů není tak moc neobvyklé."

,,Nic se mi nestalo." řekla jsem rázně. ,,A pokud ano, tak to není věc, kterou chci říct nahlas. Není správná doba ani místo."

,,Ani osoba." dodal smutně a sklopil hlavu.

,,O to nejde." opáčila jsem rychle a rázně. Podíval se na mě. ,,Jde o to, že to není něco, co se děje denně. Ne co chci, aby někdo o mě věděl. Je to minulost plná chyb, plná bolesti. Chci na ni zapomenout a začíná se mi to i po dlouhých, téměř třech letech, dařit. Tak mi to prosím nekaž." řekla jsem prosebně, ale pevně.

,,Vím, že se uzdravuješ. Je to slyšet z písní. Už nejsou zoufalé, jen smutné."

,,Už se mi ani nezdají tak šílené noční můry. Už nejsou tak kruté. Po třech letech mám naději, že se v noci vyspim v kuse. Bez mur. Na dnešek jsempo letech neměla pocit, že bych raději zemřela, než bych noční můru prožila. Pro ostatní je spánek odpočinek a dar. Pro mě trest a mám teď naději, že bude pro mě taky znamenat spásu, ne zkázu." dokončila jsem svůj tichý monolog.

,,Já vim. Omlouvám se. Jen nevím co se ti stalo a šílím z toho, že nevím, jak ti pomoc. Jen chci, aby ses nebála usnout a nebála se mi svěřit. Ať se ti stalo cokoliv, neotočim se ti zády. To slibuji na čest mamky." oznámil mi pevně. Věřila jsem mu. Ale ještě jsem nevěřila sobě.

,,Co kdybychom nechali pro dnešek té pohybové aktivity a šli se podívat, třeba na Piráty z Karibiku?" zeptala jsem se s nadějí, že v tomto rozhovoru nebudeme pokračovat.

,,Dobře."