Tajemství z minulosti✔

Řešení

Šla jsem po ulici. Dobře jsem ji znala. Věděla jsem, kudy do nemocnice. Těžkým krokem a s těžkým dechem jsem se opírala o zdi domů a snažila se o chůzi. Nevím, jak jsem se z Místnosti dostala sem, ale aspoň, že žiji. Už jsem v to nedoufala. Uslyšela jsem dívčí hlas, jak na mě volá. Zvedla jsem hlavu a uviděla kamarádku, která s vyděšeným výrazem ve tváři, běžela ke mě. Pak jsem se ji zhroutila do náruče. Omdlela jsem. Nebo hůř.

Nějakou dobu jsme stáli v objetí. Začínám měkknout. Chtěla jsem se vymanit z jeho pevného objetí, ale nemohla jsem. Ne že by to nešlo, ale prostě jsem nemohla. Potřebuji to. Málo kdy si dopřeji, co potřebuji.

,,Teď ti položím otázku a chci, aby jsi na ni odpověděla popravdě." prolomil ticho po dlouhé době David. Jen jsem přikývla.

,,Jsi v pořádku?"

,,Ne," odověděla jsem prostě. ,,Ne, nejsem a pochybuji, že někdy budu." dodala jsem.

,,Chceš něco?"

,,Mám stále odpovídat po pravdě?" zeptala jsem se pro ujasnění.

,,Samozřejmě." odpověď jasná.

,,Chci, aby to skončilo. Chci, aby to nebyla pravda, aby se to nikdy nestalo. Chci mít normální minulost!" to jsem už křičela. Kolena mě zradila, ale David mě držel pevně. Ruce jsem zatnula v pěst až mi klouby bělaly.

,,Jak ti mohu pomoc?" zeptal se zoufale. ,,Dej mi aspoň nápovědu, jak ti mohu pomoc nebo co se ti stalo." žadonil.

Bylo by fajn se s tím někomu svěřit. Třeba by mi pomohl. Ne! To nejde. Zaprvé, jsem mu lhala a určitě by mě litoval a to bych nesnesla. Ale tu nápovědu bych mu mohla dát.

,,Simona," odpověděla jsem tiše a zdráhavě. ,,Simona a to, co se dělo kolem ní a mě."

David se na mě nechápavě podíval. Viděla jsem, jak mu to v hlavě šrotuje. Jak se snaží dát si souvislosti a informace dohromady.

Ale, jak člověk může složit skládačku, když neví jak vypadá a ani nemá všechny kousky?

Poznala jsem, že neví. Třeba mu to dojde, ještě když to k něčemu bude. Snad.

,,A potřebuješ něco?"

,,Už jsem ti odpověděla." tiše si povzdechl.

,,Ale já se ptal, co chceš, ne co potřebuješ." zaskočil mě. Takhle se mě nikdo neptal. Každý chtěl znát, co chci, ne co potřebuji.

,,Řešení. Potřebuju řešení. A potřebuju s tím pomoc." podívala jsem se mu do očí. V jeho očích se odrážela moje prosba. Věděla jsem, že jestli chci, jestli potřebuju, pomoc, tak mu musím říct pravdu.