Tajemství z minulosti✔

Hra

Uháněla jsem dopředu, ale bylo to jako běžet dozadu. Východ se oddaloval, jak jsem se snažila rychleji utíkat. Slyšela jsem jeho kroky. Pomalé kroky. Byl si jistý, že mě chytí. Já bohužel taky, jen jsem doufala v opak. Otočila jsem se. Nic. Jenom oheň. Otočim se znovu. Má mě.

  ,,Jak jsi to udělala?" chtěla vědět malá Isabella.

Pojď, ukážu ti to." sedla si mi na klín, aby byla blíž klavíru. ,,Dej svoje ručičky na ty moje a ukážu ti Kouzlo kavíru." a daly jsme se do pohybu. Z klavíru vycházela melodie a malé Isabellce se strašně líbila. ,,Chtěla bys umět hrát na klavír?" zeptala jsem se holčičky, které nebylo víc jak sedm. Ta bez váhání přikývla a zajiskřilo ji v očích, ale jak rychle se v nich zajiskřilo tak rychle potemněly. ,,Copak je?"

,,Rodiče jsou chudí, maminka prodává oblečení a tatínek je pekař. Bráška jsem chodí díky stipa-stipo.."

,,Stipendium?" Isabellka přikývla.

,,Nebude mě braška hledat?" zeptala se mě nervózně.

,,Neboj, nechala jsem mu na zdi vzkaz, že jsi se mnou v hudebně." mrkla jsem na ní. ,,Chceš se naučit nějakou písničku?" natšeně přikývla. Opět dala své malé prstíky na ty mé a ukazovala jsem jí jak se hraje 'Ovčáci, čtveráci'.

Během chvíle zazvonilo a já čekala, kdy se tu objeví Isabellinin brácha. Podle všeho, chodí do stejného ročníku jak já, jen do jiné třídy.

,,Isabello!?" zaslechla jsem za sebou klučičí hlas. Byl docela vyděšený. Isabellka ze mě hned slezla a běžela mu do náruče. Já se otočila k nim čelem a vyděla jak, se její brácha uklidnil, když ji uviděl.

,,Tohle mi nedělej!" rozzlobil se na ni. A mě přepadly výčitky.

,,Promiň, to je moje chyba. Nezlob se na ni." ozvala jsem se hned omluvně a její brácha se na mě naštvaně podíval. Ani se mu nedivim. ,,Když nám skončila hodina dřív, tak jsem se chtěla ještě projít po škole. Uviděla jsem jí, jak na tebe čeká před třídou. Do konce hodiny zbývalo něco přes deset minut, tak jsem jí nabídla, jestli se nechce naučit na klavír. Hned přikývla. Tak jsem ti tam nechala vzkaz, aby jsi jí nehledal a nezačal vyšilovat. Promiň, jestli jsem tě vyděsila." omluvila jsem se mu znova.

,,Ne, v pořádku. Aspoň tam nemusela tak dlouho čekat. Vlastně ti děkuju, jsem rád, že se jí nic nestalo." usmál se na mě. ,,Jsem Jacob."

,,Diana." a on hned vykulil oči.

,,Diana? Ta Diana, co to dneska dala sežrat 'Dokonalé pětce' a sejmla toho...hňupa Mitche?!" nechtěl se před malou Isabellou vyjadřovat sprostě, což jsem uvítala. Ale i přes to jsem jen zmateně přikývla.

,,Jak to víš?" divila jsem se.

,,Děláš si srandu!? Tohle se rozkřiklo během deseti minut. Někdo to natočil a hodit na YouTube. Dokonalé pětce se ještě nikdo takhle nepostavil!" vysvětlil mi s nadšením. ,,Kde jsi na to sebrala odvahu?"

,,Z důvodu toho, že jsem tu dnes první den, tak jsem nevěděla, kdo to je, ale abych nelhala, tak jsem něco takového tušila. Je mi jedno, kdo jsou, či co jsou zač jejich rodiče, já si nenechám rozkatovat od někoho, kdo má v hlavě jen obchoďáky. Proč se jich vlastně bojíte?" zajímala jsem se.

,,Jde o jejich rodiny. Každá má nějakou velkou firmu a mají jedny z nejlepších právníků v LA. Nikdo se s nimi do křížku nepouští. Teda až na tebe." dodal s pousmáním.

,,Naučila bys mě zbytek písničky?" vyrušila nás Isabella.

,,Už nemáme čas. Musíme jít." odpověděl omluvně Jacob.

,,Počkejte!" začala jsem hrabat v kabelce kousek papíru a tužky. ,,Jestli ti rodiče dovolí, abych tě učila, tak jim dej tenhle papírek." a podala jsem jí papír se jménem, číslem a adresou. ,,Pokud by rodiče nechtěli, protože si to nemůžou dovolit, tak jim řekni, že za to nic nechci."

,,Proč to děláš?" zeptal se mě zmateně Jacob. ,,Vůbec nás neznáš."

,,Když jsem byla malá, chtěla jsem hrát na klavír. Šli jsme do hudební školy, se zeptat, kolik by to stálo. Částka byla příliš vysoká a nemohli jsme si to dovolit. Když jsme odcházeli z ředitelny, potkali jsme na chodbě dívku asi ve stejném věku jako teď já. Nabídla mi, že mě naučí hrát na klavír a nic za to nechce. Když se mamka zeptala proč, tak odpověděla Protože chci šířit lásku ke klavíru a jeho umění dál.
Jediná podmínka byla, abych lásku ke klavíru a jeho umění jednou poslala dál i já. Takhle jí splatim dluh."

,,Ani nevím jak moc ti poděkovat. Isabella vždy básnila o tom, jak jednou bude hrát na klavír. Ale nemůžem si dovolit, aby chodila na uměleckou."

,,Já to chápu. Není za co. Mě to nevadí a doma to určitě vadit taky nebude." usmála jsem se na ně.

,,No nic, my už musíme jít. Dáme vědět a ještě jednou moc děkujem" Isabellka mi zamávala a já ji napodobila.

,,Budeš se tam dlouho schovávat a já dělat, že o tobě nevím?" ozvala jsem se hned, jakmile Jacob se sestrou odešli.

,,Jak o mě víš?" divil se David a vylezl ze svého úkrytu ve výklenku při vchodu do místnosti.

,,Viděla jsem tě, jak jsi přišel." vysvětlila jsem prostě. ,,Jestli něco chceš namítat ve smyslu, že jsem se zbláznila nebo že to dělat nemůžu, tak tě vyvedu z omylu. Já si dělám to, co pokládám za správné."

,,Ten příběh, sis vymyslela z fleku nebo je to pravda?" zeptal se mě a tuhle otázku jsem nečekala.

,,Proč tě to zajímá?" zeptala jsem se pro změnu teď já.

,,Jen že ty o mě víš toho tolik a jen ses na mě podívala. Nechci ani vědět, kolik jsi toho zjistila na netu. Ale já o tobě nevím skoro nic." pronesl utrápeně.

,,Jo asi máš pravdu." přiznala jsem. ,,Nejsem zvyklá každýmu na potkání vysypat z rukávu svůj životopis. Nechci aby o mě lidi věděli víc, než dovolim a než chci."

,,Tak pojď, čeká na nás auto." vzala jsem si učení a vyšli jsme z hudebny.

Při průchodu chodbou ven na parkoviště, jsem cítila jak na nás, hlavně na mě, ostatní koukají. Slyšela jak si šeptají, jestli mě David už dostal nebo o 'incidentu' s Dokonalou pětkou. Hádám, že jim tak lidi opravdu říkají. Mě to těšilo. Ať tak, či onak, rychle se roznese, že já se nebojím ničeho a nikoho. Můžou mít sebelepší právníky, ale to mě nezastraší. Nasedli jsme do auta a jeli domů.
Moc se mi nezamlouvá to tak označovat, ale musím si nejspíš zvykat.

Po příjezdu jsem šla za mamkou oznámit tu věc s Isabellou a vůbec nebyla proti, ba naopak, byla ráda.

Do hodiny se mi ozval mobil. Volali Isabellininy rodiče, že pokud mi to nebude vadit, tak budou rádi. Isabellka asi opravdu moc chtěla hrát na klavír. Asi desetkrát mi děkovali. Isabella měla přijít o půl páté, což je za necelou hodinu. Aspoň mám čas se připravit na zítra do školy.

Slyšela jsem, jak přišel Erik a šel k Davidovi. Od příjezdu ze školy jsem s Davidem nemluvila. Upřímně, nevím co si mám myslet. O víkendu se choval docela slušně, ale jak přišel do školy, byl z něj kluk, za kterého jsem ho považovala už od začátku. Nevadí mi, že se chová, tak jak se chová. Jen chci vědět, kdo je opravdu David. Nechci se znova spálit.

Ale to už přišla Isabellka, takže nemám čas nad tím přemýšlet.